Položili jsme několik aktuálních otázek týkajících se oblasti znovuzavedení praktické výuky do škol a také dalších opatření vedoucích k propagaci řemesel a dalších praktických činností v českém vzdělávacím prostředí předsedovi představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, panu doc. Karlu Havlíčkovi. Zde přinášíme příslušné odpovědi na uvedené otázky.

1. Tisková zpráva uvádí, že zařazení dílen a pozemků je těsně před finalizací. Zajímalo by nás, jak se bude příslušné opatření praktikovat? Zda se bude jednat o striktně vymezenou oblast, která bude stanovena legislativně jakožto povinná anebo bude záležet na konkrétním řediteli školy, zda danou oblast do výuky zařadí?

V tuto chvíli dojednáváme s MŠMT režim zařazení praktické nebo polytechnické výuky. Nejedná se ale o úplně novou aktivitu. Zařazení předmětu bylo projednáváno již s premiérem Sobotkou a ministryní Valachovou, za podpory resortů průmyslu a zemědělství, přibližně před dvěma roky. Po prvotním zájmu, který byl nepochybně dán i velkým zájmem veřejnosti o zavedení praktické výuky se ale vše na ministerstvu zaseklo, došlo ke střídání ministrů, vláda byla rozhádaná. Náš návrh má tři úrovně. V první fázi podpořit dobrovolné zapojení základních škol ve smyslu spolupráce se středními odbornými školami, které jim výuku nabídnou a odučí, mj. toto již začíná, ale je to neřízená aktivita. Druhým krokem by byl výběr základních škol, které by na to získaly podporu a vytvořily by vzor moderně pojaté praktické výuky ve smyslu kombinace manuální práce s využíváním nových technologií na bázi 4.0. Ve třetí fázi by se mohla praktická výuka stát součástí povinného rozvrhu. Nyní je to hodně na resortu školství, my budeme spolupracovat a pomůžeme vyjednávat na celý projekt finanční zdroje, neboť to musí být rozhodnutím vlády.

1. Ve střednědobém horizontu by se mělo nastartovat také takzvané duální vzdělávání, tedy propojení školy s praxí. Již současný právní řád tuto spolupráci umožňuje. Jaké konkrétní nadstandardní kroky můžeme dále očekávat směrem k prohloubení příslušné spolupráce? Mělo by se jednat např. o daňové úlevy, případně o jaká jiná konkrétní opatření?

O duálním vzdělávání se více hovoří, méně se činí. A pokud, je to opět nahodilé, neřízené, chaotické. Základem musí být práce na úrovni krajů, kde musí cíleně vytvořit seznam podniků, oborů a škol, které připadají v úvahu. To je o práci v terénu, nejde to udělat z kanceláře a už vůbec ne z Prahy, mj. docela dobře se s tím vypořádává Moravskoslezský kraj. Na druhou stranu, MŠMT a další resorty na to musí vytvořit podmínky, tzn. ti, kteří na úrovni regionů tvoří síť spolupracujících subjektů musí mít v rukou nabídku a benefity. Trochu bych to přirovnal k činnosti regionálních pracovníků kanceláří CzechInvest, kteří systémově vyhledávají lokální investory z řad tuzemských podnikatelů a jim připravují pobídky, které ale mají strukturovanou podobu. Nezbytná je spolupráce s krajem a cílem je vytvoření několika projektů v každém regionu a ty pak použít i jako vzor spolupráce. Vláda pochopitelně musí všechny aktéry podpořit, u podnikatelů to jsou nástroje přímé i nepřímé podpory na bázi daňových benefitů, příp. přímých zdrojů. Musí to částečně odpovídat i inovační, investiční a exportní politice státu, dále regionální potřebě a situaci na trhu práce, vše ve vztahu k podpořeným oborům.

1. Další zmiňovaným pojmem pak je tzv. mistrovská zkouška. Co si pod tímto institutem máme představit? Nebude se ve své podstatě jednat o jakousi konkurenci výučnímu listu? Nebude takovýto institut spíše kontraproduktivní?

Mistrovská zkouška doplňuje současný systém Národní soustavy kvalifikací a Národní systém povolání. Důležité je, že mistrovskou zkoušku získá jedinec, nikoliv firma a bude se jednat o jakýsi vrchol prokázání jeho dovedností. Zapojíme téměř šedesát cechů, zkouška bude zahrnovat zhotovení mistrovského díla, znalosti z oboru a ekonomické minimum ve smyslu kalkulace zakázky a řízení malé firmy. Zákazník si tak bude moci vybrat odborníka, který mu bude garantovat nejvyšší kvalitu práce, firmy, které budou mít příslušné pracovníky, budou moci nabídnout nejnáročnější řešení, což se dá využít jak marketingově, tak například jako podmínku při výběrových řízeních. Současně se bude jednat o posílení vztahu k profesi, cechu a vyjádří se tím vyšší stupeň odpovědnosti. Konečně máme zájem, abychom vytvářeli profesní autority, od nichž se bude možné učit a které budou mentorovat mladou generaci. Nic není povinné, naopak bude to motivační, každý špičkový řemeslník by ale měl mít v čase mistrovskou zkoušku. Není to nic nového, v Evropě je to zcela běžné, pouze u nás jsme opět experimentovali a výsledkem je to, že řemeslo dělá kdekdo a zákazník se není schopen orientovat se v kvalitě nabízených odborných služeb.

1. Jaké další kroky můžeme předpokládat tak, aby se pozastavil další odliv žáků směrem k maturitním „nepraktickým“ oborům?

Já bych rozhodně netvrdil, že maturitní obory jsou nepraktické, naopak je třeba respektovat, že mladí lidé a jejich rodiče cílí k nejvyššímu možnému vzdělání. Pouze poukazujeme na to, že střední odborné a profesní vzdělání dává smysl, je-li provázáno s novými technologiemi a požadavky 21. století, pak se jedná o studium s velkou perspektivou, nezapomínejme, že třetina ekonomiky je závislá na technických oborech a průmyslu. Přemýšlejme, jak umožnit dětem studium na střední odborné škole s maturitou a pokud ji nezvládne, získává alespoň profesní kvalifikaci, zvažujme jak nastavit obory, aby se absolventi mohli příp. rychle rekvalifikovat, bavme se o zapojení firem a propojování předmětů, veďme děti k získávání technicko-manuálních dovedností. Jde nám o to, že musíme rozhýbat společenskou diskusi o změnách v systému vzdělávání a bereme jakékoliv argumenty. Někdy mi to ale připadá, že se řada organizací kolem vzdělávání tváří jako by pouze ony rozhodovaly, vše jim dělá problém a nic nejde. Pokud zůstaneme v tomto režimu, ujede nám vlak.

1. V mnoha diskuzích bylo argumentováno, že posun směrem k praktickému vzdělávání je spíše návratem do dob minulých, navíc nás opětovně staví do pozice jakési montovny. Co si myslíte o těchto názorech?

Naprosté nepochopení, spíše se ale domnívám, že to je záměr, neboť zájem veřejnosti o praktickou výuku je enormní a začíná být obava, že by to mohlo dopadnout, což se mnohým zainteresovaným stranám nelíbí. Co je na tom, že chceme, aby se manuální práce propojila s novými technologiemi na bázi 3D tiskáren, dronů či internetu… návratem do dob minulých? To přece nikdo nemůže myslet vážně. Úplně mimo je i diskuse o podpoře montoven. Naopak, znalost profese a spojení s nejnovějším poznáním a technologiemi je jedinou cestou k tomu, abychom produkovali s vyšší přidanou hodnotou, což rozhodně není montovna. Nechci zde argumentovat, jak dnes vypadá práce ve Škodě Auto nebo třeba Siemensu, ale rád bych těmto kritikům někdy ukázal, jak vypadají i střední výrobní firmy, s jakými moderními technologiemi tam pracovníci na všech úrovních pracují, co musí znát a stejně tak, co si dokážou vydělat. Stejně tak doporučuji podívat se, co obnáší tzv. Řemeslo 4.0, mj. v nedalekém Řeznu v Německu na to mají krásné centrum, kde ukazují, jak moderní řemeslník musí využívat internet při zapojování chytrých domácností, jak dokážou zakomponovat do práce výpočetní techniku a nejnovější výdobytky doby, včetně třeba těch dronů.

1. S jakým cílovým stavem v dané věci, případně v jakém časovém horizontu byste byli spokojeni?

V našem tlaku neustaneme, jsme hlavním zástupcem malého a středního podnikání, které dnes obnáší 1,4 milionu firem a živnostníků, což obnáší 60% všech pracovníků a statisíce osob samostatně výdělečně činných. Je tedy naší úlohou o tom diskutovat a předkládat návrhy, tím spíše že mají společenský i ekonomický základ. V tom budeme pokračovat, je nám ale jasné, že to je na několik let. Nebudeme netrpěliví, rádi vyslechneme všechny argumenty, ale budeme důslední.

Závěrem bychom chtěli panu předsedovi velice poděkovat za jeho čas a ochotu.

Na naše otázky odpovídal pan doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA. Pan Havlíček vystudoval stavební fakultu ČVUT, dále PIBS při Manchester Metropolitan University, doktorské studium dokončil na podnikohospodářské fakultě VŠE v Praze, kde se rovněž na fakultě financí a účetnictví habilitoval na docenta. Od přelomu milénia hájí zájmy podnikatelů, zastává pozici předsedy představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR. Je majoritním vlastníkem skupiny SINDAT, podnikající od roku 1990 v oblastech malého a středního průmyslu a nových technologií. Mnoho let se angažuje v akademickém prostředí, na Vysoké škole finanční a správní vede fakultu ekonomických studií. Na téma malých a středních podniků napsal pět odborných knih a publikoval v tuzemsku i zahraničí desítky recenzovaných článků. Je autorem modelu řízení malých a středních firem na bázi M-C, který dlouhodobě rozvíjí a uvádí do praxe. Působí rovněž jako místopředseda Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Mimo mateřštiny hovoří anglicky, německy, rusky, španělsky, francouzsky a částečně čínsky.