Položili jsme Unii školských asociací ČR – CZESHA několik zásadních otázek, na nichž jsme se snažili zdokumentovat její účel, činnost a také cíle a záměry. Na naše otázky odpovídal její předseda Ing. Jiří Zajíček.

1.) Jak byste co nejsrozumitelněji popsal poslání Vaší Unie?

Jsme nezávislým, dobrovolným, nepolitickým sdružením asociací, svazů a sdružení škol, školských zařízení a jiných právnických osob působících v oblasti školství na území České republiky. Účelem Unie je přispívat ke vzájemné výměně informací a zkušeností, aktivně se podílet na tvorbě a prosazování koncepcí vzdělávacího systému České republiky a spolupracovat při tom se zaměstnavateli a jejich organizacemi. Reprezentujeme zájmy členských asociací ve vztahu k sociálním partnerům, především – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvu práce a sociálních věcí, Parlamentu ČR, České školní inspekci, krajským úřadům i vůči dalším orgánům a institucím především v záležitostech financování školství, dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, vzdělávací politiky a dlouhodobého rozvoje škol a školských zařízení.

2.) Jak se zájemce může stát členem Vaší Unie?

Členem Unie se může stát právnická osoba, která je asociací, svazem, sdružením škol, sdružením školských zařízení či jiných právnických osob působících v oblasti školství na území České republiky. Podmínkou přijetí za člena je písemná přihláška, jejímž obsahem musí být: přijetí poslání a cílů Unie, projevení vůle být od okamžiku přijetí vázán stanovami Unie a doklad o schválení přihlášky příslušným orgánem žadatele.

O přijetí nového člena rozhoduje Národní rada

3.) Naše čtenáře by zcela jistě zajímalo, jak se Vaše Unie dívá na současný vývoj v českém školství?

Tato otázka je velice komplexní a složitá. Stručná a krátká odpověď by mohla být zavádějící. Naše Unie nemá žádný aktuální ucelený koncepční dokument, o který bych mohl odpověď (navíc stručnou a jednoduchou) opřít, nemohu na ni tedy dost dobře reagovat. Nejde zde o můj názor, ale o stanovisko Unie. Proto nemohu odpovědět.

4.) Pokuste se současně zhodnotit, jak tento vývoj vidíte v kontextu let minulých. Dochází ke kvalitativnímu růstu anebo poklesu?

Zde musím reagovat stejně jako u předešlé otázky. Tedy bez konkrétní odpovědi.

5.) Jsme si vědomi toho, že Vaše Unie zastřešuje velké množství asociací, které mají mnohdy jiné a vzájemně si odporující cíle. Přesto bychom Vás chtěli vyzvat, zda byste nenalezl alespoň 3 sjednocující příklady opatření, které byste jakožto celek považovali za nejvíce prospěšné pro oblast českého školství?

Je zde jistě celá řada rozdílných názorů na mnohé otázky. Ale více je oblastí, kde se shodneme. Bez toho by Unie CZESHA nemohla existovat. Je to dobrovolné sdružení, které existuje již od roku 1999, tedy bezmála 20 let. To, co nás jednoznačně spojuje je například otázka dostatečného zajištění financování školství a zajištění důstojných pracovních podmínek pro zaměstnance škol a školských zařízení. Bez odpovídajícího finančního ohodnocení je obtížné zvyšovat kvalitu našeho vzdělávání. Zde se aktivně snažíme především o nárůst platů tak, aby do roku 2020 došlo k nárůstu platů a mezd pedagogů na průměrnou výši minimálně 45 000 Kč měsíčně, a aby došlo k meziročnímu nárůstu platů a mezd nepedagogických pracovníků minimálně o 10%.

Také v otázce nutnosti snižovat administrativní zátěž škol jsme naprosto za jedno. Bohužel, přes veškeré snahy v této oblasti však administrativy přibývá. Z mnoha okruhů, které nás zde trápí bych zmínil jen některé „novinky“, jako je registr smluv, novelizovaný zákon o veřejných zakázkách, administrativa spojená se společným vzděláváním a teď nově směrnice GDPR.

Jako další důležitý cíl vidíme prosazení snížení míry přímé vyučovací povinnosti pro pedagogy vykonávající poradenské a specializované činnosti. Tím jim vytvoříme prostor, který na tyto činnosti nezbytně potřebují.

6.) Stejně tak, ale v opačném gardu, by nás zajímalo, co považujete za 3 nejhorší záležitosti, kterých jsme v současné chvíli v českém školství svědky.

Za nejhorší jednoznačně považujeme přebujelou administrativu, jak jsem již výše zmínil. Pokud však přejdu ke konkrétnějším záležitostem, určitě musím uvést například komplikace spojené s přijímacím řízením na střední školy. Už skutečnost, že uchazeči mohou podat dvě přihlášky a ředitelé škol do poslední chvíle nevědí, kolik z nich reálně do škol nastoupí, je problematická. Je nutné si uvědomit, že přijetí probíhá v režimu správního řádu a pokud ředitel školy vydá rozhodnutí o přijetí, nelze je odvolat. Když si potom představím třídu například s pěti žáky, je to jasný problém. K tomu však přibyla možnost konat opakovaně jednotné přijímací zkoušky, což celé přijímací řízení neúměrně prodlužuje a komplikuje. Přitom podle informací z CZVV zásadní rozdíly jednotlivých uchazečů při opakování zkoušky nejsou statisticky významné….

Také současný stav financování v regionálním školství není naprosto optimální. Tento systém je obtížně předvídatelný a vytváří značnou nejistotu, s jak velkým objemem finančních prostředků budou školy hospodařit. Snaha ředitelů středních škol naplnit třídy je sice pochopitelná, každý ředitel je zodpovědný mimo vše ostatní i za zajištění dostatečného množství financí, ale jistě nepomáhá ke zvyšování kvality ve vzdělávání. Proto hledáme jiné možnosti, ale obavy vzbuzuje zajištění dostatečného financování nového systému.

Otázku společného vzdělávání a jeho financování ani nechci otevírat. Je složitá a univerzální recept myslím ani neexistuje.

7.) Závěrem bychom Vás chtěli požádat o Váš osobní názor. Dokázal byste se s námi podělit o to, kdo anebo co podle Vás nejvíce škodí českému školství?

Podle mého názoru nám nejvíc škodí překotné a unáhlené změny, které nepřidají mnoho klidu na práci. Zejména při absenci Národního programu vzdělávání k tomu mnohdy dochází i ze strany naší politické reprezentace, a to naprosto nekoncepčně a bez jakékoli předchozí odborné diskuse. Všichni si jistě vzpomenou, na nedávná mediálně prezentovaná témata, jako jsou dílny a pozemky na základních školách, branná výchova či třetí hodina tělocviku.

Na druhou stranu, některé potřebné změny se nepodařily. A to možná jen díky malé informovanosti odborné veřejnosti, zjednodušené a někdy až nepravdivé interpretaci faktů ze strany spolků či jiných organizací působících v oblasti vzdělávání a z toho plynoucí panice, kterou to výsledně vyvolalo. Tím přišlo mnoho snahy a práce vniveč. Je nutné si uvědomit, že každá novelizace zákonů, vyhlášek či nařízení vlády je vždy výsledkem vyjednávání a nutnosti kompromisu. Nic není černobílé. Proto bych preferoval spíš konstruktivní než destruktivní přístup aktérů ve vzdělávání. Je snadné něco napadat a kritizovat, ale pak je také nutné přijít s novou konstruktivní myšlenkou, k tomu však bohužel již většinou nedochází.

Závěrem bychom chtěli panu předsedovi velice poděkovat za jeho čas a ochotu.