Oslovili jsme pana Jiřího Matěje Brůnu, jehož jméno by klidně mohlo znít Ing. Bc. Jiří Matěj Brůna, DiS., C.M., MBA, MSc., a to v otázkách týkajících se jak jeho profese, tak i vzdělávání v České republice obecně. Níže přinášíme jeho odpovědi.

• Na úvod bychom byli rádi, kdybyste našim čitatelům stručně představil svou osobu a profesi, kterou vykonáváte.

Po období poměrně bohatých studií jsem pracoval na různých pozicích, zejména v oblasti financí a marketingu (Mercedes, GfK,…) V současné době se věnuji jak dílčím činnostem, jako jsou třeba jednorázové překlady či copywriting, tak i např. vytváření komplexních byznys plánů pro firemní sféru. Mým největším koníčkem ale zůstává vzdělávání, které mi v posledních měsících ukrajuje i značný díl pracovního času. Snažím se pomáhat žákům a studentům s učením a obecně přípravou do školy, a to třeba k maturitě, přičemž nejvíce mě naplňuje práce s těmi, kteří potřebují specifičtější přístup, tedy výjimečně talentovanými nebo dětmi, jež limituje určitá dysfunkce.

• Vystudoval jste hned několik vysokých škol, a to nejen českých. Jste podle agentury Dobrý den českým rekordmanem v počtu vystudovaných škol za určitý čas. Jak byste hodnotil kvalitu českých vysokých škol, a to i ve srovnání se zahraničními vysokými školami?

Možná někoho překvapím, ale na české vysoké školy, stejně jako obecně na naši vzdělávací soustavu, nahlížím veskrze pozitivně. Když porovnám vstupy a výstupy, tedy prostředky vložené naší společností do vzdělávání a výsledný efekt, nevycházíme ve srovnání s jinými zeměmi vůbec špatně. Jinými slovy, s relativně malými penězi dokáží školy vykouzlit úroveň, za kterou se určitě nemusíme stydět. Ostatně, stále platí, že čeští studenti se v konkurenci zahraničních kolegů, hlavně pokud jde o odborné znalosti, rozhodně neztrácejí. Na druhou stranu, máme oproti kolegům na západ od nás pořád co dohánět třeba v měkkých dovednostech, zdravé soutěživosti a sebevědomí, schopnosti týmové práce i jiných konkrétních aspektech a kompetencích.

• Určitě nejen Vás, ale v podstatě všechny osoby, které ve školství působí, trápí spousta věcí spjatých se současným školstvím. Co trápí nejvíce Vás?

Co zmínit mezi prvními? Podfinancovanost, nekoncepčnost řízení rezortu, stav učňovského školství, dlouhodobou neukotvenost vyšších odborných škol, nedostatečné profilování vysokých škol (na praktičtěji a profesně orientované programy/akademicky zaměřené/tzv. ´business schools´, atp.), ale u jednoho tématu bych se přece jen trochu zastavil. Úkolem vzdělávacího systému by mělo být každému jednomu dítěti maximálně pomoci k naplnění jeho vzdělanostního potenciálu, a to s ohledem na princip rovných šancí zaručený naší ústavou. Mezinárodní studie i mé osobní zkušenosti ale ukazují, že zdaleka ne vždy tomu tak je. Pro české školství je typická mimo jiné značná závislost socio-ekonomického prostředí rodiny na dosaženém vzdělání dítěte. Jeden příklad za všechny: měl jsem spolužačku, jež byla dokonalým exemplářem studijního typu, odmaturovala se samými jedničkami, v hodinách byla suverénně nejaktivnější, ale na vysokou školu se nepřihlásila, neboť pocházela z chudších poměrů a pro její rodinu by bylo studium dcery na vysoké škole logicky příliš velkou zátěží. A takové příběhy nalezneme skoro na každé škole. Je skvělé, že vznikají projekty jako ´obědy pro děti´, avšak jde spíše o pomyslné hašení požáru. Jak s oblibou dodávám, naše země nemá až takové nerostné bohatství, aby si mohla dovolit plýtvat talentovanými jedinci, kteří se vždy budou rekrutovat z různých sociálních vrstev.

• Jak se díváte na některé novinky, které Vám předchozí vláda připravila? Než se k nim dostaneme, zkuste sám zhodnotit, jak se podle Vás české školství v průběhu let vyvíjí?

Často slýchávám, že v průběhu let došlo a dochází k devalvaci formálního vzdělávání, a to nejen u nás. Osobně to až tak jednoznačně a příkře nevnímám. Spíše bych řekl, že školství se střídavými úspěchy čelí novým výzvám, jako jsou masovost v terciárním stupni vzdělávací soustavy, bezprecedentní rozvoj informačních a komunikačních technologií, nebo trend společného vzdělávání dětí s běžnými a speciálními vzdělávacími potřebami. V každém případě, pokud bych si mohl vybrat, zda jít jako prvňáček do první třídy dnes, anebo před 25 či 50 lety, přes všechny nedostatky současného školství, bych volil první možnost.

• Nyní bychom se Vás zeptali na Vaše názory na některé konkrétní oblasti. Jaký máte názor na povinné přijímací řízení u maturitních oborů vzdělání?

Řekl bych, že zavedení povinných jednotných přijímaček do maturitních oborů středních škol bylo chybným krokem. Jsem toho názoru, že jednotlivým školám by se měla ponechat kompetence rozhodnout si o podobě a způsobu přijímacího řízení dle vlastního uvážení. Nakonec, i poslední medializovaná kauza týkající se chyby v zadání testů ukazuje, že centralizace a plošnost asi nebude zrovna nejšťastnější cestou.

• Jak se díváte na státní maturitu? Je podle Vás lepším institutem, než byla tzv. školní maturita?

Můj pohled je podobný jako u předchozí otázky. Oproti dřívějšímu stavu, kdy maturity byly plně v režii středních škol, nespatřuji žádný významný přínos. Častým argumentem ve prospěch státních maturit bývá, že díky nim je možno srovnávat jednotlivé školy. Potřebujeme kvůli tomu ale státní maturity? O jejich finanční náročnosti ani nemluvě. Vždyť každý přece ví, že na prestižním gymnáziu bude vyšší úroveň znalostí studentů, než na nástavbovém maturitním oboru učiliště. Pokud tedy státem organizované maturity rovnou nezrušit, pak by si minimálně zasloužily polidštit. Nemyslím si třeba, že je nutné studenty legitimovat ze strany učitelů, kteří je za čtyři roky znají zpravidla více než dobře, anebo zakazovat studentům vzít si na zkoušku své oblíbené hodinky a podobných příkladů bychom určitě našli více.

• Co si myslíte o povinné maturitní zkoušce z matematiky?

Přišlo mi to tak trochu jako rozhodnutí učiněné v panice z toho, že se čeští studenti propadají v mezinárodních žebříčcích, pokud jde o matematickou gramotnost. Povinná maturita z matematiky ale určitě nevyřeší problém její neoblíbenosti a nedostatku učitelů, kteří dokáží nadchnout pro tento předmět. Co si budeme povídat, maturita sama o sobě je pro většinu dětí i jejich rodičů jistým strašákem a v posledních letech se z něj zodpovědným osobám “podařilo“ vytvořit ještě mnohem větší strašák, nejprve konceptem státní maturity a za pár let i povinnou matematikou. Přitom obecně vzdělávání by nemělo být o strašácích, negativní motivaci a trestání za chyby, nýbrž primárně o radosti a dobrodružství z poznávání.

• Jaký je Váš názor na soukromé, případně církevní školy? Jsou podle Vás přínosem pro vzdělávací soustavu?

Dá se říci, že všude ve vyspělém světě tvoří vzdělávací soustavu jak veřejné/státní instituce, tak i soukromé subjekty. Jak soukromé, tak i církevní školy jsou tedy z mého pohledu legitimní a přínosnou součástí nabídky pro menší i větší studenty. U soukromých škol je jistě žádoucí důsledně hlídat, aby jejich komerční zájmy nebyly nadřazeny cíli poskytovat kvalitní vzdělání. Církevním školám bych si pak možná dovolil doporučit, aby šly takříkajíc více s dobou.

• Pokud byste mohl být ministrem školství, jaké priority byste naordinoval českému školství?

V každém případě bych se v pozici ministra školství modlil, abych měl vůbec příležitost se ve funkci rozkoukat :-) Životnost ministrů školství je totiž, jak známo, dosti krátká a to je potom obtížné dělat nějaké koncepční kroky s dlouhodobějším dopadem. Určitě bych se ale pokusil vzkřísit ty linie vzdělávacího systému, které se nejvíce zmítají v problémech – učňovské školství, vyšší odborné školy… Taky bych se snažil, aby školství byly celkově více otevřené, jak světu, tak i moderním a třeba i alternativním přístupům. O maturitě, přijímacích zkouškách a vysokých školách již byla řeč. A samozřejmě jasným úkolem ministra školství je snažit se vybojovat větší přísun peněz do rezortu, ideálně inspirovat se skandinávskými zeměmi a jejich procentem výdajů do školství vůči HDP.

• Závěrem bych Vám chtěl velmi poděkovat za Váš čas a ochotu. Je velmi potěšující, že jste svolil podělit se s námi o své dojmy. Pokud byste nám chtěl ještě cokoliv dalšího sdělit anebo se o něco ze své praxe podělit, ať už negativního, stejně tak ale i pozitivního, nyní je k tomu nejlepší čas.

Také moc děkuji za možnost podělit se s Vašimi čtenáři. Úplným závěrem bych dodal, že za hlavní silnou stránku našeho školství považuji lidský faktor, tedy učitele a ředitele škol, kteří až na výjimky dávají do své práce, tedy spíše poslání, velký kus sebe a přemýšlejí nad ní tak, aby byli užiteční svým žákům a studentům. Dokud bude i nadále ve školství dostatek lidí, kteří chápou jak důležité je fungování tzv. magického trojúhelníku žák-učitel-rodič, stejně jako vzájemná důvěra a respekt na těchto trasách, tak vlastně o naše školství, i přes všechny nesystémové kroky a ne úplně šťastná politická rozhodnutí, nemám strach.

Závěrem bychom chtěli panu Brůnovi velice poděkovat za jeho čas a ochotu.