Položili jsme několik aktuálních otázek týkajících se oblasti vzdělávání zástupci ředitelky sekce pro oblast vzdělávání a kohezní politiky Svazu průmyslu a dopravy ČR panu Miloši Rathouskému. Zde přinášíme příslušné odpovědi na uvedené otázky.

V současné době rezonuje v oblasti českého školství hned několik „kauz“, které poměrně značně rozdělují nejen odbornou, ale v podstatě veškerou českou společnost. Jedním z takovýchto témat je revize rámcových vzdělávacích programů. Co si o tomto procesu myslíte? Je samotná revize uchopena správně? Jaký je vůbec názor Vašeho svazu k programům samotným (myšleno např. ve srovnání s osnovami)?

Revize RVP je z mého pohledu potřebná, ovšem zásadní otázkou je, co má být jejím cílem. Zatímco u základních škol vidím jako potřebu definování určitého „jádra kurikula“, kterého musí dosáhnout každý žák, a následného „provzdušnění“ zbývajících částí. U RVP středních škol pak vidím jako nezbytné navázání odborné části na kvalifikační standardy Národní soustavy kvalifikací. Souhlasím s tím, že cíle revize by měly být provázány se strategickými cíli Strategie 2030, která teprve vzniká. Pokud jde o pozici Svazu průmyslu a dopravy k principu RVP/ŠVP, vnímáme stále jako výhodu možnost škol volit cesty a formy výuky k centrálně stanoveným cílům vzdělávání; nicméně u základního školství si dokážeme představit, že škola by mohla využít nějakého „obecného“ ŠVP, zpracovaného a garantovaného ministerstvem.

Obdobně sporným tématem pak je oblast maturitní zkoušky, která se má v brzké době značně proměnit. Co si myslíte o novele školského zákona, která tuto změnu přináší? Jak hodnotíte navržené konkrétní změny?

Vzhledem k tomu, že pozice Svazu průmyslu a dopravy je víceméně ve shodě s aktuálním návrhem novely - tj. redukovat společnou část maturit jen na didaktické testy, ověřovat nepodkročitelné minimum výstupních kompetencí z ČJ, AJ a MAT, a to formou „připouštěcího“ testu - tak s novelou souhlasíme. Školám pak zůstane odpovědnost za ústní a písemné zkoušky a za další profilové předměty. Další omezení státní „garance“ je ale nepřijatelné, protože by vysvědčení vydávaná školou pak (obrazně řečeno) nemohla obsahovat státní znak. Roční posunutí povinné maturity z matematiky je akceptovatelné, pokud ovšem MŠMT využije tohoto času k výrazné podpoře výuky matematiky a jejích učitelů. Což se zatím neděje.

Obdobně sporným tématem pak je oblast přijímacího řízení do SŠ. Považujete stávající systém za optimální, pokud ne, jaké změny byste v něm navrhovali?

Současné nastavení přijímacího řízení nepovažuji za optimální, ale je to maximum v současnosti možného. Myslím, že by bylo do budoucna vhodné přenést testy přímo na základní školy (což ovšem vyžaduje vytvoření oboustranně zabezpečeného datového propojení), a také uvádět na přihlášce školy v pořadí podle preferencí žáka a při nepřijetí na první preferovanou školu či v dalších kolech řízení neopakovat zkoušky, ale pracovat s nejlepším testovým výsledkem žáka v clearingovém systému tak dlouho, dokud se na některé z dalších škol nedostane „nad čáru“.

Velmi mediálně řešeným problémem pak je nedostatek pedagogických pracovníků. Jak se díváte na snahu MŠMT řešit tento problém novelou zákona o pedagogických pracovnících, která mimo jiné umožňuje za určitých podmínek vyučovat i nekvalifikovaným pedagogům?

Za Svaz průmyslu a dopravy dlouhodobě prosazujeme možnost zapojení odborníků z praxe či absolventu VŠ s podmínkou doplnit si „pedagogické minimum“, ale to se týká středních škol a učitelům odborných předmětů či praxe. Ministerstvem navržené rozšíření této výjimky i na všeobecně-vzdělávací předměty a základní školy jako vhodné nevnímám, i když rozumím snaze získat více učitelů do škol v situaci, kdy velké procento stávajících učitelů je v předdůchodovém věku. Vedle toho také požadujeme zařazení stáží učitelů v prostředí reálné praxe (v období vedlejších prázdnin), což však ministerstvo dosud neakceptovalo.

Od příštího roku pak můžeme očekávat změnu ve financování regionálního školství. Řada politiků se však již nechala slyšet, že by si dokázali představit podstatné změny v této reformě, popřípadě celé její zrušení. Co si o tomto záměru myslíte? Jak se vůbec na samotnou reformu díváte?

Souhlasíme s nutností zásadní reformy financování, jelikož stávající systém „per capita“ deformoval hlavní zájem škol na získání a udržení co největšího počtu žáků bez ohledu na kvalitu. Od začátku máme nicméně výhrady k ministerstvem navrženému systému „výkonového“ financování, preferovali jsme od začátku princip „normativu na třídu daného oboru“, provázaný u středních škol s možností zřizovatele si potřebné kapacity objednávat podle predikcí požadavků regionálního trhu práce. Nicméně opuštění financování „na hlavu“ je pro nás vyšší hodnotou, takže jsme dali novému systému šanci, aby se mohla reforma financování zrealizovat. Za čas pak můžeme vyhodnotit její výhody či nevýhody.

Samostatnou kapitolou pak je oblast odměňování jak pedagogických, tak i nepedagogických pracovníků. Pokud byste měl tu pravomoc rozhodnout, jak by měly být tyto osoby odměněny, podělte se s námi o to. Souhlasíte se stávajícím vývojem v dané oblasti?

Není to příliš časté, ale v současnosti i zaměstnavatelské organizace souhlasí s nutností výrazného navýšení platů učitelů. Tato vláda se zavázala, že jejich platy se zvýší do roku 2021 na 150% průměrné výše z roku 2017 (cca na 43 000 Kč). V tomto úsilí vládu podpoříme a současně ji budeme důrazně hlídat, aby slib dodržela. Pokud jde o rozdělení tarifních a nadtarifních složek, zásadně požadujeme, aby zhruba 30% celkového objemu na platy měl k dispozici ředitel k rozdělení do nadtarifů/odměn. Je totiž nutno odměnit ty učitele, kteří odvádějí nadstandardní práci, ale nejsou tak vysoko ve „věkovém automatu“.

Jak se vůbec Váš svaz dívá na kroky učiněné touto vládou ve vztahu spolupráce škol a firem?

Musím bohužel konstatovat, že zatím jsme žádné konkrétní kroky a výsledky nezaznamenali. Samozřejmě se hodně mluví o potřebě zavést do odborného vzdělávání nějaké principy duálu, ale prakticky se zatím tato myšlenka dostala pouze do textu Inovační strategie ČR. Na druhou stranu Svaz průmyslu a dopravy začal v roce 2017 v Moravskoslezském kraji pilotovat možnosti zavedení prvků duálu do praxe a v následujících 3 letech plánujeme rozšíření této pilotáže do většiny zbývajících krajů ČR, takže ze strany vlády a krajů spíše potřebujeme v této věci podporu a „neházení klacků pod nohy“. To by úplně stačilo.

Kdybyste mohl být na chvíli ministrem školství, jaké další kroky byste této vládě doporučil tak, aby byl český vzdělávací systém kvalitnější?

Zaprvé stabilitu (deset let moratoria na zásadní systémové změny), zadruhé důvěru (více odpovědnosti ředitelům, omezení inspekce) a za třetí výrazné snížení administrativy (např. přesunutím papírování na „školní administrátory“).

Pokud byste měl čerpat ze zahraničí, mohl byste doporučit vzdělávací model nějakého ze států, který by se dal aplikovat v našem státě?

Například můžeme vyjít ze zkušeností z Finska, jak zvýšit prestiž učitelské profese a získat do školství ty nejlepší adepty, z Německa jak propojit školy a firmy, z příkladu Singapuru, jak efektivně vyučovat velké skupiny žáků, nebo třeba Jižní Koreje v tom, jak dobře propojit technologický výzkum a vzdělávání. Žádny systém není ale v úplnosti přenosný, jde o to spíše se inspirovat a dívat se, jak to jde jinde, než kopírovat celé systémy.

Cítíte nějaké chybné kroky, které jsou v současném vzdělávacím systému obsaženy? A to na všech úrovních vzdělání?

Nepřipravená inkluze, odklon od znalostí/dovedností k prázdnému žvanění, „wellbeeing“ žáků, vzájemná nedůvěra mezi jednotlivými úrovněmi systému, byznys se vzděláváním, ztráta kontaktu s praxí…

Závěrem bych Vám chtěl velmi poděkovat za Váš čas a ochotu.