Oslovili jsme pana Miroslava Hřebeckého, programového ředitele EDUin, o. p. s., v otázkách týkajících se stávajícího nouzového stavu v České republice. Rozhovor s ním přinášíme zde.

Začněme trochu osobně. Dne 12. března 2020 byl na území České republiky v souvislosti s tzv. koronavirovou nákazou vyhlášen vládou ČR nouzový stav, a to na dobu 30 dní (již nyní je takřka jisté, že bude prodloužen). Téhož dne, s účinností ode dne následujícího, byla usnesením vlády zakázána osobní přítomnost žáků a studentů na základním, středním a vyšším odborném vzdělávání, dále pak osobní přítomnost žáků na základním uměleckém vzdělávání a dalších. Jak si tento okamžik vybavujete? Jak jste jej v dané chvíli přijal(a)?  Co Vás v tu chvíli napadalo?

Na ten okamžik si pamatuji díky okolnostem velmi přesně. Zrovna jsem na konferenci prezentoval shrnutí debaty k zamýšlenému střednímu článku podpory škol. Zaznamenal jsem v půlce svého vystoupení ruch v sálu. Když jsem skončil, naklonil se ke mně prof. Arnošt Veselý a říká mi: „promiň, nic kontroverzního jsi neřekl, ten šum byl kvůli tomu, že premiér právě oznámil zavření škol…“. Na to se přítomní ministerští úředníci kvapem začali vracet do kanceláří a ředitelé škol začali žhavit své mobily. Pro EDUin je způsob práce na dálku a home office poměrně častou formou, v tomto se pro nás nic moc nezměnilo kromě zrušení našich veřejných akcí. Je jasné, že informace jsou dnes třeba ještě víc než kdy jindy. V tom se snažíme obstát.

V tuto chvíli jsme se posunuli takřka měsíc dopředu, situace je v podstatě stále stejná. Je podle Vašeho názoru činnost vlády ČR a ministerstva v řízení tohoto procesu dostačující? Jak vůbec jejich dosavadní roli hodnotíte?

Mají to těžké. Jsou ve vleku událostí a obtížně se to predikuje dopředu. V tom je třeba být shovívavý. Tipovat si Sportku den po losování je vždy snadnější než den před. Po bitvě máme generálů zástupy, a to jim ještě zavřeli hospody, kde mohou své názory navzájem ladit. Ale mám-li být v něčem kritický, nelibě nesu postavení ministra školství v rámci vlády a fakt, že mnozí členové krizového štábu a dnes nejdůležitější ministři či jejich náměstci v médiích vypouští nápady o školách typu metrové rozestupy nebo prodloužení školního roku do prázdnin, přitom by taková opatření mělo po zvážení komunikovat MŠMT.

Pokud byste byl(a) politikem. Jak byste příslušnou situaci řešil(a) Vy? Případně se ztotožňujete s dosavadními kroky vlády a ministerstva?

To je jednoduché – politikem nejsem a být nechci. Není co závidět – musíte činit politická rozhodnutí s nedostatkem informací a času a nesete za ně plnou zodpovědnost. Povodňový primátor Prahy Igor Němec řekl na kameru to, co mu přichystali jeho spolupracovníci, lidi se snažil uklidnit. Zanedlouho voda zatopila metro a Němec je dodnes terčem vtipů. Pokud se mám vyjádřit ke stávajícímu krizovému řízení, velké štěstí je, že je flexibilní a reaguje na každodenní vývoj – na takovouto situaci se asi nešlo připravit úplně předem. Všímejme si ale odhalených slabin a hlavně na ně nezapomeňme, až se budeme na konci z krize vyhrabávat. Snad dostane konečně šanci kvalitně napsaná, ale nikdy nerealizovaná Strategie digitálního vzdělávání, když jí většina škol byla donucena začít realizovat podobou distanční výuky. Velké slabiny vidím v kompenzování nerovností, které se zrušením prezenční výuky rapidně zvýšily. Děti z nefunkčních nebo sociálně slabých rodin jsou vydány všanc svým handicapům a záleží na škole, kam chodí, zda se vůbec snaží tyto nerovnosti nějak kompenzovat. Podobně například stojí oba programy obědů zdarma, takže lze usuzovat, že v kombinaci s pracovní karanténou rodičů a potenciálním růstem nezaměstnanosti má nejspíše mnoho dětí každý den hlad. To pro občana bohatého Česka nemůže být příjemné pomyšlení.

Jak už je všeobecně známo, uzavřeny byly všechny školy s výjimkou škol mateřských. Proč tomu tak je? Co si o tomto myslíte?

To se ptáte opravdu na špatném místě. Usuzuji, že šlo při přijímání opatření o kompromis mezi zdravotními riziky na straně jedné a těmi ekonomickými i provozními na straně druhé.

Poněkud složitá situace je se samotnou výukou. Z médií se dozvídáme o spoustě aktivit a různých inovací spočívající především v distančním vzdělávání a on-line výuce. Jak se díváte na roli ministerstva, samosprávy, ale samotných učitelů v této situaci? Jak a kdo zvládá svoji roli?

Tady se jasně ukazuje, jak nám chybí „něco“ mezi státem (MŠMT) na straně jedné a školou jako koncovým článkem školského systému na straně druhé, co by účinně koordinovalo a pomáhalo. Role informačního prostředníka se ujaly kraje, každý podle svých vlastních představ informuje školy o tom, jak si mají počínat. Zdaleka ne všechny z toho vyšly se ctí – EDUin si dělal analýzu přístupu všech 14 krajů a musíme konstatovat, že množství a kvalita informací, které kraje poskytují, se velmi liší. Ve Strategii 2030+ je zmiňováno jako jedno z klíčových opatření zavedení středního článku podpory školám. Myslím, že tato mimořádná situace ukazuje velkou oprávněnost tohoto kroku. Samotné MŠMT tak trochu dobíhá chod dějin v mírném závěsu, ale snaží se. Informace se postupně zpřesňují, jakkoliv v první fázi to byly především neziskové organizace, spolky a asociace, kdo se zorientoval, začal poskytovat potřebné informace a nabízet pomoc. Ale ministerstvo se brzy přidalo, i když ke kvalitě rad k online výuce, které dostali k dispozici slovenští či estonští učitelé, má jeho informační servis daleko. Ministerstvo se od těch zmíněných ale inspirovalo, se slovenskými kolegy navázalo přímou spolupráci a podobu svého portálu průběžně vylepšuje. Samostatnou kapitolou je nedávno sloučením vzniklý Národní pedagogický institut, který by z titulu funkce měl být hlavním metodickým “našeptávačem” a podporou pro učitele. Moc vidět není, i když se nedá říct, že by nedělal vůbec nic. Ale co chceme od organizace, která vznikla oficiálně 1. ledna a mnozí pracovníci si po „škatulatech, hýbejte se“ nestihli ani přivrtat poličku ve své kanceláři. Opět se můžeme inspirovat na Slovensku u jejich Štátneho pedagogického ústavu, jeho metodická pomoc je o řád jinde.

Nyní se trošičku zasněme. Vedení krizového štábu i politická reprezentaci řídící nouzový stav je víceméně optimistická s postupným uvolňováním stávajícího stavu. Kdy Vy si myslíte, že by se děti mohly postupně vracet do škol?

Je zbytečné se ptát mne. Otázku KDY musí zodpovědět odborníci – epidemiologové a rozhodnout politici. Za mnohem důležitější považuji otázku ZA JAKÝCH PODMÍNEK, na to se ostatně i vy ptáte hned v následující otázce. 

Velmi mediálně propíraným tématem pak jsou podmínky, za kterých by měl být návrat žáků možný. Jsme si vědomi, že žádné podmínky ještě stanoveny nebyly, co byste však očekávali, že se bude nyní dít?

Tady bych odkázal na server Česká škola, kde na toto téma běží vcelku kvalifikovaná diskuze. Je tam i moje obšírnější reakce.

Mnoho lidí vidí ve stávajícím stavu kromě ztrát a problémů také značné množství příležitostí. Řadíte se také mezi tyto osoby? Myslíte si, že nám tato situace může přinést také něco pozitivního?

Jednoznačně. Má smysl vidět v krizi příležitosti, ona ostatně z odstupu hodně zpřehlední řadu problémů, o kterých se před ní vedly plané diskuse. Najednou někteří křiklouni nemají co nabídnout a rychle se jejich používané argumenty ukazují jalové, z jiných, dosud nenápadných se stávají hrdinové. Největší přínos bude mít v posílení digitálních kompetencí učitelů, podpoře online výuky a srovnání kroku v technologiích s ostatní společností. Pozitivně vnímám i fakt, jak naplno se ukázala důležitost socializační role školy i její role v potlačování nerovností, jakkoliv je českému školství v této oblasti vyčítáno, že není dostatečně účinné. A v neposlední řadě vnímám celou karanténu jako jednu velkou reklamu na formativní hodnocení. Tak už jen to opravdu využít a nenechat úplně vše vrátit nazpět do vyjetých kolejí, když už nás v mnohém krize vyhodila ze sedla správným směrem!

Pokud byste měli být učitelem a zhodnotit vládu ČR a ministerstvo známkou jako ve škole za to, jakým způsobem se stávající krizí vypořádala. Jak by vypadalo Vaše hodnocení?

Pokud bych opravdu musel známkou, tak 2- (souhrnně, vláda je na tom u mne poněkud lépe než resortní ministerstvo). Ale mnohem více bych se přimlouval, abychom i v tomto případě hodnotili spíše formativně – tam by byla šance aktéry ocenit a poděkovat jim a vedle toho uvést jasné kroky, co mají udělat, aby byli příště ještě úspěšnější.