Na jednoduchou otázku se vždy očekává jednoduchá odpověď, tak tedy jak odpovědět? Je testování pro české žáky cestou ke zkvalitnění jejich výuky? Anebo se jedná jen o mrhání státními prostředky na pochybnou akci, která navíc nezaručí vůbec nic a naopak ještě více prohloubí propad českého vzdělávacího systému? Po pravdě řečeno, nevím, která z odpovědí je ta správná. A myslím si, že v tom nejsem ani zdaleka sám. Lze tedy říci, že v tomto případě opravdu neexistuje jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. Jak to tedy ale vidím já sám?

Z mého pohledu je problém jakýmsi ztělesněním nohem hlubšího problému českého školství, který bych nazval problémem Míry autonomie v českém školství. Jde o to, že po roce 1989 jsme svědky postupného uvolňování otěží řízení vzdělávání z rukou státu na bedra samosprávy, ale především také na učitele samotné. Již neplatí to, na co byl systém zvyklý po mnoho desítek let, tedy na systém tzv. centralizovaných osob, kdy bylo naprosto nemyslitelné, aby se žáci stejného oboru vzdělání učili v rámci tehdejšího Československa v dané době jiná učiva. Bylo dané, že osoby v Aši anebo v Košicích se učili vždy jen a jen to samé učivo, a to ve stejnou dobu.

Ano, můžeme podotknout, že daný systém měl svá nesporná pozitiva, dokonce lze mnoha výzkumy potvrdit, že množství pedagogů po návratu tohoto principu řízení školství neustále volá. Je také neoddiskutovatelné, že tento systém by měl tu výhodu, že by skrze něj šlo docílit jakési „obecné vzdělanosti“ národa. Nebyl by to však krok poněkud zpět?

Z mého pohledu ano. Ačkoliv se může kurikulární reforma jevit jako poněkud nedotažená, chaotická, ale také nefunkční, jedno z nesporných pozitiv se jí nedá upřít. Tato reforma sebou přinesla „možnost“ ovlivnit vzdělávací systém zespodu. Je nesporné, že pro aktivní, pracovité pedagogy, se jedná o nástroj, kterým mohou propagovat své názory, své vidění světa i své poznatky. Je to princip, který musí vyhovovat aktivním a vědění chtivým lidem. A v tom je zřejmě i základní problém samotného systému.

Dle mého názoru, a to s veškerou úctou ke svým kolegům, musím konstatovat, tyto vlastnosti našim pedagogům mnohdy chybí. Mnohem raději se schovávají za pozlátko měřitelnosti, tedy zlidštěně řečeno, mnohem raději učí věci, které jsou přesně dány, neboť nevyžadují mnoho námahy a postupem času se stávají jakýmsi dogmatem, který se navíc není potřebné učit.

Ačkoliv se může zdát, že takovýto systém může měřitelně vzato produkovat vzdělané lidí, protože tito lidé umí přesně to, co po nich „výstup u osnovy“ vyžaduje, opak je pravdou. Takovíto lidé se stávají nevzdělanci v porovnání se svými konkurenty, kterými jsou bohužel v tomto případě všichni mladí lidé na celé planetě. Trh je totiž otevřený a neúprosný. Tito „naši absolventi“ totiž neumějí to, co po nich bude vyžadovat okolní svět, což je především kreativita a ochota se učit. A v tom já vidím základní problém celé v úvodu položené otázky.

Není podstatné, jaké známky naše děti ze systému dostávají, ale to, co si ze škol odnášejí. A v tom je naše školství opravdu velmi a velmi pozadu. A zde budu ještě poněkud více kritický. Je už neblahým zvykem, že viník všeho se hledá vždy v těch nejvyšších patrech, tedy na ministerstvu, v našem případě školství. Zde nebudu souhlasit. Z mého pohledu jsou na vině především učitelé, kteří nejsou sami ochotni přijmout zodpovědnost za své žáky a naučit je „po svém“.

Vím, že se nyní dopouštím poměrně odvážného činu, přesto si však za ním stojím. Vím, že věc opět není tak jednoduchá, jak se zde snažím naznačit, přesto není zase ani tak složitá. Zkuste si sami, kolegové, sáhnout do svědomí a vzpomenout si, kolikrát jste „lamentovali“ při vytváření svého tematického bloku v ŠVP nad tím, že se Vám to tvořit nechce, a že to není zaplaceno apod. Není tohle přesně ten důkaz?

Pomiňme ale předchozí a vraťme se k naší filozofické otázce. Testovat či netestovat české žáky? Jestliže vezmu v potaz vše předchozí, musím bohužel konstatovat, že ano. Jestliže totiž systém uvolníte, ale následně nemáte příliš mnoho osob, které by systém přijaly a konaly podle něj, stane se něco, co je opravdu pro systém škodlivé. Systém se nám rozmělní, a to především kvalitativně. V tuto chvíli musí nastoupit centralizovaný prvek, který na jakémsi minimálním standardu vědomosti sjednotí.

Má tohle vůbec nějaké řešení? Zcela určitě ano. Tímto řešením je přísný kariérní systém, který by velmi (a to i finančně) preferoval aktivní a schopné pedagogy. Aktivními nemyslím jen ty, kteří by „aktivisticky“ v systému DVPP lámali stachanovské rekordy. To je ovšem otázka vzdálené budoucnosti. Vždy je totiž lepší se za systém schovat než být viděn. A ruku na srdce, ono to zase tak špatné dnes není. Vždyť může být pořád ještě hůř.