Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko a jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Eva Syková. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Eva Syková:  Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážení kolegové. Já nebudu mluvit tak dlouho, protože my ve vědecké sféře jsme zvyklí mluvit krátce a výstižně. Tím samozřejmě nekritizuji krásné vystoupení paní místopředsedkyně, ale já se domnívám a chtěla bych předložené novele školského zákona vyjádřit všestrannou podporu a požádat vás o její schválení. Tento zákon totiž urgentně potřebuje změnu a ta změna, pokud bychom to jakýmkoliv způsobem prodlužovali, tak by to bylo špatně. Čili, vítám všechny změny, o kterých už tady byla řeč, a samozřejmě nebudu je tady opakovat, které umožní organizačním složkám státu zřizovat mateřské školy, zpřístupní přípravné třídy širšímu okruhu dětí, systematizují opatření na podporu žáků se speciálními potřebami, vyřeší nejasnosti ohledně spádových škol a omezí dostupnost nezdravých potravin, atd. ve školních budovách. Ovšem na základě občanského podnětu, který jsem dostala a zvažovala, že podám pozměňovací návrh, který by umožnil zakládání přípravných tříd na všech základních školách bez ohledu na zřizovatele. Dosud přípravné třídy mohly vzniknout pouze ve školách, jejich zřizovatelem byly obec, svazek obcí nebo kraj. předložená novela rozšiřuje tuto možnost na školy, jejichž zřizovatelem je registrovaná církev nebo náboženská společnost. Nabízí se proto legitimní otázka, proč by měly být opomenuty školy, jejichž zřizovatelem je soukromý subjekt. Existují totiž soukromé školy, které se zaměřují například na pomoc dětem s vadami řeči nebo jiným handicapem se speciálními potřebami. Touto otázkou jsme se zabývali také na schůzi VVVK. Pan ministr Chládek, který byl na jednání přítomen, se k možnosti zřizování těchto přípravných tříd nezávisle na typu zřizovatele stavěl klidně. Přislíbil, že záležitost bude řešena ve smyslu našeho doporučení a v nejbližší novele školské zákona bude zohledněna i tato možnost. Změna aktuálního návrhu zákona by vyžadovala jeho vrácení Poslanecké sněmovně, jak jsme tady slyšeli, a to si samozřejmě asi teď v tuto chvíli nikdo nepřejeme. Pan ministr to nepovažuje za žádoucí. Protože tím skutečně mohlo dojít k oddálení účinnosti celé té novely, jak už jsem se zmínila. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla pozměňovací návrh nepodávat, ale bylo by dobré, aby se zřizovateli přípravných tříd mohly stát i soukromé subjekty, které například hrají velkou roli ve vzdělávání takto handicapovaných dětí. V nejbližší době školského zákona, kterou pan ministr přislíbil, aby došlo v tomto směru k nápravě. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Zuzana Baudyšová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Zuzana Baudyšová:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, vážení kolegové. Musím říct, že ke škole a ke školskému zákonu mám velký respekt, protože pro děti, kterým se nepodaří rodina, tak to nejbližší a to, co jim může pomoct a doslova je zachránit, je dobrý učitel a dobrá škola, která vytváří těmto dětem zázemí. Myslím si, že na panu ministrovi leží velká odpovědnost, budeme se snažit mu pomoci. Jinak mám několik připomínek. Zaprvé děti se speciálními potřebami, mám velkou radost, že se berou s plnou zodpovědností tyto děti v úvahu. Je hrubý odhad, že všechna ta opatření by přišla zhruba na 2 miliardy korun. Myslím si, že by bylo velmi dobré začít jednat s ministrem financí, aby byla tato částka pro děti vyčleněna a zablokována. Říkám to… Asi zrovna nepoužívám termíny odborné, ale myslím si, že mi pan ministr rozumí. Dále, co se týká individuálního vzdělávání na druhém stupni základní školy, já sama mám dvě vnoučata v individuálním vzdělávání, z toho je jedna holčička v pěstounské péči, kterou má můj syn; a jsou děti, rodiče i učitelé velice spokojeni. Čili ptám se, myslím si, že je to drobná úprava, zda by nebylo možné i na druhém stupni základní školy, pokud jsou vytvořeny předpoklady, aby individuální vzdělávání fungovalo. Ptám se, proč se řeší extra ministerské mateřské školy, mně to trochu zavání minulým režimem. Ale asi ministerstvo školství ví, co dělá. Trochu mě mrzí, že jsem nenašla příliš v dětských domovech se školou, které jsou vlastně výchovnými zařízeními pro děti s výchovnými problémy a nesmí opustit budovu, takže škola je součástí dětského domova. I tyto dětí potřebují… Jsou to zničené děti ze zničených rodin a potřebují extra vnímání. Jinak, co mi dělá velký problém, myslím si, že i s paní místopředsedkyní bychom to mohly v klidu probrat, je celá ta otázka kvalifikace učitelů. Já se přiznávám, že jsem byla předevčírem v jedné škole Středočeského kraje, kde jsme zafinancovali kyberinteraktivní představení o kyberšikaně. To, co jsem zažila, musím říct, že to bylo jako zlý sen, protože děti, přestože to představení bylo výborně podané, tak děti neskutečně se chovaly a učitelé je naprosto pasivně přehlíželi, tak jsem si říkala: Probůh, co toto je? Musím říct, že jsem odcházela hodně otrávená, na jednu stranu s velkým otazníkem, jestli učitelé už rezignují, nebo jak vůbec toto pojmout. Ale ptám se, kdybychom chtěli vydefinovat, jaké vzdělání by měli mít učitelé, zda pedagogickou, střední pedagogickou nebo vysokou školu, určitě nepodceňuji vzdělání. Vzdělání je velice důležité, ale řekla bych, že je tu dvojí pohled. Buď mohou mít skvělé vzdělání, mohou sbírat kredity a navštěvovat x vzdělávacích kurzů a možností pro další vzdělávání, ale zároveň se ptám, zda někdy není lepší paní učitelka se středoškolským vzděláním, která má srdce, která má děti ráda, ke které mají děti důvěru, děti se jí svěří, ona zná své děti stejně tak, zná děti ve své třídě zrovna tak jako své děti, své, jako biologická maminka. Čili kvalifikaci učitele školský zákon neřeší, hovoří se o tom registru. Já nejsem schopna to posoudit, jestli ten registr by byl ku prospěchu, nebo nebyl. Ale tak, jak je to u ředitelů, zda je dobré těch 6 let, které by měl mít ředitel, ptám se, proč má mít dobu určitou, pokud je dobrý, ať slouží dál, a nemá své funkční období limitováno. Pokud není dobrý, může být odvolán třeba za rok. To jsou snad drobnosti, já nejsem schopna to posoudit. Na jednu stranu si říkám, novelu zákona neuspěchávat, na druhou stranu se přidávám, že je asi skutečně na místě, aby už nějaký pevný základ existoval. Takže nechci dělat žádné problémy, popřát jenom panu ministrovi, aby to zvládl. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Jako další se do rozpravy přihlásil pan senátor Zdeněk Papoušek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Zdeněk Papoušek:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já si myslím, že navrhovaná novela zákona je vykročení dobrým směrem, ovšem musí existovat ještě další kroky, které budou následovat. Ale měl bych pouze jediný dotaz na váženého pana ministra. Tam je vlastně zákonný nárok na ty asistenty pedagogů. Zajímalo by mě, vrtá mi trošku hlavou, takže položím jednu otázečku, co by se stalo, kdyby poptávka po těch asistentech převyšovala nabídku. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Dále se do rozpravy hlásí pan senátor Ivo Valenta. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Ivo Valenta:  Díky. Dobrý den, pane místopředsedo, říkám to dobře, pane ministře, dobrý den, kolegové, kolegyně. Já dneska mám ten nelehký úkol, vždycky v nějaké regulaci, dát nějaký příspěvek, protože mi to nedá a musím se k tomu vyjádřit. Nejprve mi dovolte, abych popřál všem Josefům, Josífkům, Pepíkům, mají dneska svátek. Takže to je takový ten český zvláštní den, takže bych jim chtěl popřát, ať se mají dobře. Rád bych jim dal slivovici, ale nevím, jestli… Tady je to asi zakázané, ale slivovice je lék, takže možná pan místopředseda mi to dovolí, že tady dám štamprli. (hlas z davu: To není zakázaný.) My můžeme? Výborně. Takže teď vážně. My jsme vlastně ten školský zákon projednávali na našem posledním zasedání Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj. A již na tomto zasedání jsem se zmínil o tom, že se nedovedu ztotožnit s návrhy na regulaci prodeje zdravotně závadných potravin. Celý ten zákon je výborný. Já si myslím, že pan ministr má dvě děti, já jich mám pět… (ministr: Tři mám.) Tři? To je výborné, ale v životopise máte napsané jenom dvě, měl byste si to opravit. Takže gratuluji. Jsme na tom stejně, já mám ještě 4 děti, které mi chodí do školy, některé ještě mají 8 měsíců, takže teprve začnou. Nicméně proto sleduji tento zákon, jak se bude vyvíjet. Já si myslím, že… Jediné, co mi tam vadí, tak to je zákaz prodeje nezdravých potravin. Ne že bych prosazoval a chtěl, aby děti jedly nezdravě, ale myslím si, že to je úkol v rodině. Úkol v rodině. Pak je to úkol i té školy, která by vlastně měla nastavit pravidla a disciplínu, aby k tomu nedocházelo, aby prostě ty děti byly vedené preventivně. A taky si myslím, kritika tady padla na to, že děti jsou tlusté z větší části, že nesportuji. Pan ministr Chládek chystá nový zákon o sportu. Ten určitě rádi podpoříme, aby šel správně na ty dětské sporty. Já si myslím… Navíc, že to, co je zakázané, tak pro ty děti je strašně lákavé. Jestli si někteří z vás vzpomenete, tak za mých mladých let prodávali tzv. kočičí mýdlo. My jsme ho kupovali v obrovských množstvích, protože to bylo od rodičů řečeno, že to je nezdravé a zakázané. Přesto nemám pocit, že bych byl nezdravý a dožil jsem se a dožiji se určitě vyššího věku. Kdo a na základě jakých kritérií bude definovat, co lze a nelze ve škole prodávat, to si nedovedu představit, protože i v minulosti se říkalo, že třeba máslo je nezdravé, pak jsme říkali, že je zdravé. Pořád se to prostě mění. Myslím si, že za 5 let prostě budou jiné potraviny, nezdravé, a jiné zdravé. Ty děti podle mého soudu i tím, že to bude definované, tak si ráno půjdou ty věci koupit do obchodu a já si dnes nedovedu představit, že další potom regulace bude, že v blízkosti škol do okruhu 100 – 200 metrů ty věci, resp. zákaz těch potravin budeme zakazovat regulovat. Já si myslím, že pro stát je výhodnější občany k odpovědnosti motivovat, než je této odpovědnosti přímo zbavovat. Aby se neopakovalo, že nám bude diktováno, co smíme jíst, co nesmíme, co můžeme si oblékat, jak vychovávat naše děti, co smíme říkat, co je pro nás prospěšné a co není. Proto se přimlouvám za pozměňovák, který tady načte pan kolega Eybert, myslím si, že nemusíme spěchat na ten zákon, že bychom ho mohli vrátit a nechat dopracovat aspoň v této podobě. K ostatním věcem určitě vůbec žádný problém nemám. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Alena Dernerová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Alena Dernerová:  Děkuji, pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Já nejsem učitel, já jsem dětský neurolog, jak jsem tu už několikrát deklarovala. Leč tedy k těm problémům, o kterých tu hovoříme, mám velmi blízko, protože v mé ordinaci končí řada dětí, které mají tzv. specifické poruchy chování, mají poruchy pozornosti, koncentrace, tzv. ADHD, dneska takové zaklínadlo. Právě pro ty děti je připravena ta integrace inkluze, nebo jsou jedni z nich. To je jedna stránka, jeden odbor. Další je ten, že samozřejmě do integrace inkluze spadají také mí pacienti. To jsou děti, které mají třeba nějaké neurologické postižení, mají poruchy hybnosti, a v podsadě jsou zcela mentálně v pořádku. Pokud takové dítě je tedy mentálně úplně v pořádku, jsem všemi deseti pro integraci, pro inkluzi takovýchto dětí. Ale pokud ty děti mají opravdu to mentálno někde jinde a musím říci, že pedagogicko-psychologické poradny jsou v současné době podle mě ve velkém presu, protože ony se bojí napsat, že dítě má mentální problém, ony napíší: Lehká mentální retardace. To dítě, když vidím v ordinaci, je s těžkou mentální retardací. Oni se bojí, protože by mělo ten glejt, musí do té speciální nebo zvláštní školy, pomocné školy, tak vlastně tyto děti potom v té třídě, když tam budou zaintegrované, tak to nevidím vůbec dobře. Protože pak já tomu říkám průměrnost všude a vlastně kde budou ty chytré děti? Kde je máme? My děláme vždycky prostě velké ústupky na jednu stranu, ta druhá strana mince, ta je někde jinde. Já říkám, kde jsou ty děti, co nás jednou budou živit. A to by se mělo také zohlednit. Další věc, o které bych chtěla říci, je to, že my máme vlastně zákon, že se musíme všichni vzdělávat. Ano, ale pokud na to vzdělání mám. V mé ordinaci prostě řada pacientů a jejich rodičů absolutně nešťastných odváží děti do jakéhosi zařízení, kde s nimi pracují ti pedagogičtí pracovníci, a ty děti naprosto nevnímají to okolí. Pro ně je to i stres v tom zařízení být. Je velký problém je zbavit té školní docházky. Chodí prostě za mnou, za jinými odborníky, a ti pak musí napsat: Ano, toto dítě je nevzdělávatelné. Ale tak to je. Někteří prostě jsou nevzdělávatelní. Mají těžká mentální postižení, hybná postižení, těžké skoliózy. Tak toto mělo být také prostě bráno v potaz, protože my vyučujeme prostě všechny. A ti učitelé, jak já říkám, skončí na neurolepticích, protože tak to prostě nelze. Ve třídách je 30 dětí. Když jich budeme mít 10 – 15 integrovaných, kde bude ta výuka? To je prostě taky to, o čem bychom měli hovořit. Já zákon podpořím, protože jsou tam věci, které se mi líbí. Je tam otázka těch tříd, které jsou jakoby přípravné, nejen pro sociálně slabé, ale i pro ty běžné rodiny, které chodí a nemohou tedy ty děti do té přípravky dát. A takových dětí do těch přípravek prostě patří hafo. Další záležitost je ta, že vlastně v souvislosti s tím, kdy byla otázka, budou speciální školy, nebudou, tak vlastně nastává moment, kdy jsem se setkala s učitelkami, které, protože se bojí, co s nimi bude, učí vlastně na speciální škole, tak si vlastně dodělávaly další pedagogické vzdělání, a to na Univerzitě Jana Amose Komenského, jejíž kauzu známe všichni. Já jsem se tam tedy od nich dozvěděla, od těch paní učitelek, že vlastně v tom prvním ročníku bylo nejprve 600 lidí, kteří byli přijati. V listopadu bylo přijato dalších 300. Takže první ročník této vysoké školy soukromé měl 900 nastoupivších jedinců. Každý z těch jedinců platil 25 tisíc korun za jeden semestr. Takže ptám se, je toto možné? Já vím, že to řešíte, pane ministře, ale prostě nevím, jak se tito lidé teď budou dál vzdělávat, protože pokud je jich 900, a ty ženy mi neměly důvod proč lhát, kdo je bude přezkušovat? Ony mi říkaly, že tam budou nějaké komise, ale jak to všichni zvládnou? Takže toto jsou věci, které by se neměly dít. Měli bychom toto mít asi ošetřené, protože zase nemůžeme mít prostě těch škol soukromých jako máku. Spíš jak šafránu. Nebo by měly prokazovat, že absolventi této školy mají zaměstnání a seženou je vždycky. Tady by mělo být nějaké měřítko. Takže to je, myslím, dost záležitost, která nás bude trápit, protože to je byznys v tomto případě. A co se týká potravin – zdravých, nezdravých – ve škole, že nemáme určené, co je zdravé, co je nezdravé. Tak zhruba každý z nás lehce víme, co to zdravé je, co to zdravé není. V podstatě pravdou je, že ty děti si to mohou koupit někde jinde, kdekoliv v supermarketu. Můžou si to koupit v Mekáči, ve fast foodu, ale ta škola by měla jít určitým příkladem. Máme dost dětí, které mají diabetes. Ty si tam prostě v tom automatu nakoupí, co chtějí. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. A jako další se hlásí do rozpravy paní senátorka Ivana Cabrnochová. Paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Ivana Cabrnochová:  Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, milé kolegyně, milí kolegové. Já se budu vyjadřovat k novele školského zákona ze dvou rovni. Jednak jsem matka 3 dětí, které – všechny tři – už vlastně prochází školním vzdělávacím procesem. A dále se k tomu budu vyjadřovat coby speciální pedagog. Jednoznačně vítám, že se školský zákon posouvá směrem novým, modernějším přístupem ke všem studujícím. Tedy podporuji inkluzi. Z toho mi plyne jedna poměrně zásadní otázka. Už tady o tom někdo z mých předřečníků hovořil. Aby poptávka po asistentech pedagoga nepřevýšila nabídku. Já se ptám ještě trochu jiným způsobem. Máme tady skupinu lidí, kteří jsou neslyšící nebo mají vady sluchu. Jejich mateřským jazykem je znakový jazyk. Zhruba na 150 lidí se sluchovým postižením připadá jeden tlumočník do znakového jazyka. Ptám se pana ministra, jestli má ministerstvo nějakou představu, jak tuto otázku řešil. Jestli bude chtít zřídit při, předpokládám, třeba nějaké pedagogické škole obor, který vlastně bude vyučovat a připravovat tlumočníky do znakového jazyka, protože tlumočníky do jiných světových jazyků se vyučují na vysokých školách a je pro ně zřízený regulérní magisterský obor. Ptám se, jak to bude tímto směrem, protože zatím u nás se znakový jazyk vyučuje pouze formou různých kurzů. Myslím si, že to není dostatečné. Tak bych byla ráda, kdyby pan ministr mohl nastínit nějakou představu, jakou v tomto směru má. Dále bych se podívala na věc jako rodič. Jednoznačně podporuji, aby v zákoně bylo omezení prodeje nezdravých potravin ve školách. Já bych to rozšířila i dál, a to i na reklamu na určité produkty nebo služby. Myslím si, že školské zařízení není místo, kde by mělo toto probíhat. Nezdravé potraviny by se ve školách neměly prodávat, protože už obědy nebo svačiny v mateřských školách jsou regulovány podle výživových hodnot. Nevidím logiku v tom, že tam budou automaty nebo nějaké bufety, které budou dětem prodávat nezdravé potraviny. (Hlasy ze sálu: To je věc rodiny.) Ano, je to věc rodiny, ale myslím si, že bychom měli zde použít výchovnou rovinu i té školy a podpořit vlastně rodinu v tomto směru. Tento zákon podpořím, vítám ho a budu se těšit na jeho další vylepšování.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Jako další se do rozpravy hlásí s přednostním právem pan senátor... Paní senátorka, pardon, Zdeňka Hamousová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Senátorka Zdeňka Hamousová:  Dobrý den, vážený pane předsedající, pane ministře, dámy a pánové. Já jsem nechtěla využít přednostního práva, proto jsem tak čekala, co zazní u mých předřečníků. Mám 2 konkrétní dotazy, nechci prodlužovat debatu, a jeden stručný komentář. Viděla jsem v podstatě souhlasné reakce pana ministra na vystoupení paní MUDr. Dernerové, dětské neuroložky. Takže celkem jsem uklidněna, dejme tomu, že ten vývoj ve školství by se měl odvíjet tedy tím směrem, tak, jak si všichni představujeme. Nově se zavádí institut podpůrných opatření, nebo režim podpůrných opatření. Slyšeli jsme, že tedy finanční náročnost je poměrně značná, v současné době asi 2,1 miliardy korun. Takže aby inkluze a režim podpůrných opatření plně mohly fungovat a byly funkční, tak, jak je záměrem ministerstva a této novely, tak mám dotaz, jestli doopravdy tedy pracovníci ve školství budou mít záruku plně saturované finanční podpory podpůrných opatření, tak, jako kolega Papoušek. Co se stane, když se ukáže, že tedy ta potřeba míry podpůrných opatření převyšuje finanční možnosti resortu. Ruku v ruce je také potřeba, abychom nesnížili kvalitu toho hlavního vzdělávacího proudu na základních školách, aby také tomu nějakým způsobem korespondoval počet žáků ve třídách. Dneska i v loňském školním roce, v letošním roce také, podle demografického vývoje to ještě pár let, ta situace bude obdobná, je běžné, že v prvních ročnících základní školy jsou počty žáků ve třídě: 30 žáků, na výjimku 31 – 32. Je to celkem běžný stav. Za tohoto stavu můžeme inkluzi i tedy za plně finančně saturovaných podpůrných opatření velmi těžko kvalifikovaně provádět, takže by bylo potřeba také nějakým způsobem v reformě financování regionálního školství pracovat s tím optimálním počtem žáků ve třídě. Dotaz k § 16 b), kdy se nově zavádí pojem revize, a budu citovat, mám dotaz na pana ministra, doufám, že uspokojivě odpovídá, nebo předpokládám. Na základě zprávy nebo doporučení školského poradenského zařízení může do 30 dnů ten, kdo obdržel zprávu, požádat právnickou osobu zřízenou a pověřenou ministerstvem prováděním revizí o jejich revizi. Bavíme se také o tom, že tedy určitý orgán nebo institut, nevím kdo, bude provádět revizi školských poradenských zařízení, to znamená revizi i komplexních psychologických posudků. Takže jaká to bude instituce, jaký to bude orgán, jak tedy bude profesně nebo kvalifikačně obsazen. A potom ještě § 19 říká: ministerstvo stanoví vyhláškou… A teď je tam spousta bodů, kde je potřeba vypracovat provádějí vyhlášky. Takže se ptám, v jakém stádiu jsou prováděcí vyhlášky, a jestli ten harmonogram je tak nastaven, aby byl dostatek času na vypořádání připomínek těch prováděcích vyhlášek. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. A jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Peter Koliba. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Peter Koliba:  Děkuji, vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři. Jak vidíte, školský zákon vyvolal bouřlivou diskusi v Senátu, protože je velice důležitý a týká se toho nejdůležitějšího, co máme, tedy našich dětí a budoucnosti vývoje, protože na těch stojí všechno. Já se chci pana ministra, jestli můžu… Jsem rád, že se můžu zeptat. Proběhlo tady veřejné slyšení na téma science center. Dovolte mi, abych to připomněl právě v souvislosti se školským zákonem. Bohužel se ho zúčastnilo relativně velice málo senátorů, což je škoda. Chtěl bych upozornit, že tyto science centra představují velice důležitou část praktické výuky na školách, nebo nabízí tuto možnost, tak jsem se chtěl zeptat, určitě to není otázka této verze školního zákona, ale budu rád, když tyto věci se znovu zopakují, připomenou. Myslím si, že využití právě pro praktickou část výuky, a hlavně pro ty předškolní a včasné školní děti, ta možnost té praktické výuky a poznávání toho současného poznání vědy v praxi je velice důležitá. Takže toto bych chtěl z pohledu svého osobního podpořit. Další dotaz mám na otázku vzdělávání na středních zdravotnických školách, protože jsou tady různé návrhy a možnosti převedení těchto škol pouze na vysoké školy. Tady bych se ze své pozice přimlouval, také jako senátor, na kterého se obrátili zástupci těchto středních škol, tak tady chci tlumočit, že ten problém nastal, když nekontrolovaně vzrostl počet soukromých škol, jinak středních, vyšších, odborných i vysokých, a ze vzdělávání se stal byznys. Slibovaná regulace trhem neměla šanci udržet vyrovnaný vztah mezi počtem nabízených míst ve školách s počtem odborníků požadovaných praxí. Tady nastal neskrývaný boj, ne o studenta, který má zájem o daný obor, ale o každý kus, který přináší vzdělávací instituci dotaci. Bez ohledu na to, zda je po jejich absolventech poptávka, zda jsou vzděláváni v požadované kvalitě a s praxí. Tady bych chtěl zdůraznit, že ta praxe na středních zdravotnických školách nabízí na rozdíl, tady nechci brojit proti těm vysokým školám nebo vzdělávání zdravotníků na vysokých školách ve formě bakalářského studia, ale přece jenom určité návyky, které získávají tyto dávky na střední škole, po absolvování základní školy, jsou svým způsobem nenahraditelné. Je zcela něco jiného, když vlastně nějaké studentce, která už má maturitu, a je na vysoké škole, prostě po ní požadujete určité úkony, které zdravotní sestra musí dělat, než když to požadujete po absolventce základní školy ve věku těch 16 let. A jde nejenom o to vzdělání, ale jde taky o ty praktické návyky. Sami dobře víme, že v současné době je značný nedostatek zdravotních sester v České republice. Byl bych nerad, abychom tuto věc řešili jenom „dovozem“ sestřiček ze zahraničí, což se může stát. Takže tady se přimlouvám, aby se i tato problematika z pohledu ministra školství do budoucna brala na zřetel. Rozhodně podporuji inkluzi, tak, jak je navrhovaná v daném zákoně. Co se týká těch potravin, já nejsem za nějaké regulace. Ale skutečně ty děti nejsou plnohodnotní občané, tak, jak jsme my, můžeme si vybrat, jestli některou potravinu zvolíme, nebo nezvolíme, ta nabídka pro ty děti by skutečně měla zohledňovat jejich zdravotní stav a neměla by být přímo ve školách ve formě, tak, jak se tam nenabízí cigarety, alkohol, tak by jsem tam stejně neměly nabízet potraviny, které my víme, že nejsou pro tento věk vhodné. Takže tuto část bych rozhodně podpořil. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se s přednostním právem do rozpravy hlásí pan senátor Jan Horník. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jan Horník:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jsem v podstatě nechtěl vystupovat, protože všichni jsme v této oblasti velmi chytří, protože všichni jsme chodili do školy, všichni máme děti. Nicméně jsem si uvědomil jednu věc, která mě dlouhodobě trápí, už ji tady trošku naznačila kolegyně Dernerová. Já bych chtěl poprosit pana ministra. My zde máme jednu novelizaci, kterou dneska projednáváme. Včera podepsal další novelizaci, dneska jde do připomínkového řízení. To znamená, budeme mít šanci zřejmě o další novelizaci velmi rychle jednat zase na plénu Senátu. Což je na jedné straně určitě chvályhodné, protože jsou věci, které se konečně daly do pohybu. Ale mě zaujala ta záležitost těch dětí, které nejsou schopné dosáhnout na některé z těch vzdělávání, protože na to nemají. Ale, a to říkali tady kolegyně a kolegové, ti, co na to mají, a ti, co na to mají špičkově, já bohužel. Ty dvě děti měly asi normalizační učitele, protože ti je stříhali do jedné roviny. To znamená, těch 30 dětí v té třídě nebyli schopní vzdělávat jako jednotlivce zvlášť, nebo z nich udělat aspoň nějaké skupiny. Mám teď 11letého kluka, je v 5. třídě, mám to štěstí, že se dostal na školu, kde jsou schopní učitelé, kteří vidí a umí z něj vzít to lepší a podporovat ho v tom, co mu jde nejvíc. Je nesmysl, aby ten, třeba jako můj syn starší, tak neměl zrovna matematické vidění, ale má humanitní. Přesto musel jít do matematických věcí, které mu nic neříkaly, protože mu to ta hlava nedávala. Ale má úplně jiné, a podle toho, jak pokračuje, jsem v životě… Má úplně jiné myšlení a myslím si, že se v té společnosti jednou uplatní. Ale škola mu k tomu nedala skoro vůbec nic. Protože to řezala všechno do takového průměru. Normalizačního. Já chci požádat pana ministra, aby u všech budoucích novelizací, které bude dělat, aby se pokusil se svým týmem tuto záležitost řešit. Protože tam není problém v dětech, je ale problém v učitelích, protože bohužel ti jsou těmi, kteří si to mnozí zjednodušují. A bohužel se také domnívám, že asi 2/3 jsou ti, kteří si to zjednodušují, a jenom ta 1/3 pro další život vychovává dobré budoucí občany. Byl bych rád, kdybych to překlopilo, a těch učitelů, kteří si to zjednodušují, zůstala aspoň 1/3. 2/3 byli tedy ti, které by nám naše děti připravovali do budoucího života tak, aby se uplatnily, aby naše společnost se dostala tam, kam podle mě ve světě patří. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Jaromír Jermář. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jaromír Jermář:  Vážený pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně, kolegové. Budu velice stručný. My jsme pořádali i takovou besedu k tomuto zákonu, jak s odbornou veřejností, tak se zástupci neziskových organizací. I na základě této besedy, ale i ostatních kontaktů jsem přesvědčen, že tento zákon je rozumným kompromisem. Vidíme, že i tady máme rozdílné názory na mnohé věci. A právě proto, že jsem přesvědčen, že je rozumným kompromisem, tak ho jednoznačně podpořím a prosím i vás o tu podporu, protože se obávám, že pokud by se vrátil do Poslanecké sněmovny, a víme, že i tam byly nějaké dohady, že už k takovému rozhodnému kompromisu nemusí dojít. Takže bych vás poprosil také o podporu tohoto zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Václav Hampl. Pane senátore, máte slovo.

Senátor Václav Hampl:  Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře. Já také už nechci dlouho zdržovat, nicméně téma školství samozřejmě je téma, které stojí za to probrat důkladně, byť vlastně věcných problémů v tom zákoně asi mnoho není. Já jsem chtěl jenom připomenout to, nebo dotknout se dvou témat. Jedno je ta inkluzivita. Já si myslím, že ta novela představuje nebo bude představovat, pokud bude přijata, důležitý posun, otevřený, našeho školství směrem k tomu inkluzivnímu školství a tedy naplnění závazků, které Česká republika už na sebe v tomto přijala v mezinárodním smyslu, zejména v článku 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Zatím ta novela ještě nedělá až tak radikální krok, že by ta inkluze byla zakotvena jako princip, na kterém je celý vzdělávací systém postaven, z něho spíše jsou důvodné výjimky. Ale nicméně já si myslím, že v tomto případě jistý postupný proces je docela na místě, jakkoli jinak obecně nemám moc rád dělání zákonů tím, že každou chvíli ho novelizujeme. Obecně by bylo lepší napsat jeden pořádně a pak se ho moc nedotýkat. Ale v tomto případě si myslím, že skutečně ten posun k té inkluzivitě je dosti zásadní posun paradigmatu, to je, myslím, vidět i z této debaty, že mnozí z nás, mě v to počítaje, si vlastně to ani do úplných důsledků neumí představit, protože to vlastně nikdy pořádně nezažili. Umí si to trochu představit ti, kteří se na to jeli někam podívat, kde to funguje. A to je nepochybně něco, co opravdu se neudělá přes noc a rozhodně se to neudělá jednou změnou zákona. Takže v tomto smyslu, metoda, řekněme, jakýchsi postupných kroků, si myslím, že je v pořádku. Z tohoto důvodu já jsem také připraven pro toto hlasovat, zejména s vědomím, nebo s tím konstatováním, příslibem, že další kroky budou následovat. Druhý aspekt, který s tím velmi těsně souvisí, jsou ty finanční nároky, které to bude obnášet. O tom už tady hovořili jiní. Je to z toho důvodu také pro mě vodítko k hlasování. Druhé – už jenom stručně – téma, nezdravé potraviny, zákaz v zákoně. Já si samozřejmě myslím, že je velmi dobře u dětí, aby děti byly vedeny k tomu, jak mají jíst, aby to nebyla nějaká živelná záležitost, je to dost jiný příběh než u dospělých. Ale jenom nevím, jestli to patří do zákona. To se mi zdá věc, která v podstatě může souviset s metodickým vedením škol. Prostě ministerstvo školství nepochybně má standardní nástroje, kterými řídí ředitelé… A podle mě to by stačilo do této úrovně, netřeba v zákoně. Nicméně slyším argumenty, které zde znějí, a nepodávám v tomto smyslu pozměňovací návrh. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další a zatím poslední se do rozpravy přihlásil pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Miloš Vystrčil:  Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně, kolegové. Já jen stručně navážu na pana kolegu Hampla, protože on většinu toho, co jsem chtěl říci, už řekl. Mám na mysli potraviny a propagaci a zákaz reklamy. Já ne, že si nejsem jistý, ale jsem přesvědčen, že tím způsobem jako dneska máme v tom § 32 omezeno, nebo resp. definováno, co je a co není zdravá potravina, není dobře. Když si položíme otázku, kdo je lepší učitel, jestli ministerský učitel, vyučující anebo rodina, tak si myslím, že je jednoznačně je odpověď taková, že je to učitel, vyučující, že by to měla být škola. Případně její zřizovatel, kdo si hlídá, zda se ve škole dělá anebo nedělá dobrá reklama, zda se ve škole konzumují nebo nekonzumují závadné potraviny apod. Protože všechny ostatní pokusy nějakým způsobem to definovat – selžou, nebudou fungovat. Omezují aktivitu, iniciativu lidí, kteří za výchovu nejvíce odpovídají a vedou k úplně opačnému efektu, že si děti nakupují např. nezdravé potraviny úplně někde jindy. Druhá věc, která s mojí kritikou souvisí je, že pojmosloví, které je tam používáno, je nejasné. Jestliže někdo na ministerstvu bude psát vyhlášku, v které bude definovat potraviny, které jsou zdravé nebo odpovídající správné výživě, tak to prostě nejde. Nejde to i proto, pane ministře, že prostě pro každého žáka je to jinak. Úplně jinak zdravě jí zdravý sportovec na sportovním gymnáziu. A úplně jinak zdravě jí, nevím, studentka nebo dívka, která se učí v učebním oboru švadlena... Proto je nutné nechat to na školách, na učitelích, na ředitelích a nedávat to do zákona.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Dále se do rozpravy přihlásil ještě pan senátor Jaroslav Kubera. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Senátor Jaroslav Kubera:  Já jsem si právě vzal pití, abych dodržoval zdravý režim, protože mám křeče v žaludku, a tohle je nejlepší lék na ně... (Předsedající: Tak ještě cigárko... Smích.) Kdyby někdo namítal, že senátor nesmí dělat reklamu, což je v zákoně, tak nesmí, když je za to honorovaný. Opravdu za to honorován nejsem. A piji konkurenční značku, mimochodem. Ne tuto, ale konkurenční. Já jsem chtěl mluvit o zákonu trošku z jiného pohledu. On má daleko širší souvislosti. Vynechám to, že je tam 7 zmocnění k vydání vyhlášek. To je samo o sobě naprosto šílené. Připomenu jednu z nich. Kdysi jsme tady projednávali také novelu tohoto zákona, kde bylo napsáno, že úhradu školného v mateřských školách má na starosti ředitel. Vyhláška ovšem zcela protizákonně stanovila, že to bude polovina investičních nákladů uplatněných ve škole v minulém roce. Samozřejmě jsou s tím obrovské potíže, protože mají nesmyslně různé ceny, různé školky. Protože v jedné se zateplovalo minulý rok, ve druhé se nezateplovalo. To ponechám stranou. To základní je, že tato souvislost – a mluvím právě o paragrafu, který zakazuje reklamu a prodej potravin, které jsou v rozporu s výživovými požadavky na zdravou výživu (už ta věta je sama o sobě v rozporu s výživovými požadavky za zdravou výživu, kdo ty požadavky dává). Která müsli tyčinka, a mnoho lidí jedí müsli k snídani, je právě ta zdravá. Když bude slazená cukrem, tak ji úředník vyřadí, když bude medem, tak ji zařadí. Prostě je to absolutně celé nesmyslné a širší souvislost je v tom, a nebudu používat výstižného výrazu "dobroseři" a "dobroserky", aby to bylo genderově vyrovnané, ale mého mírného nového názvu "dobrotrusi" a "dobrotrusky", kteří se nám přemnožují jako králíci. A není to jenom tento zákon. A stále konají dobro... Včera naposledy jsem četl od jedné z představitelek takových "dobrotrusek" paní ministryně Marksové, které já říkám Marksová-Engelsová, a můžete být v klidu, ona se neurazí. My jsme jinak kamarádi, ačkoliv spolu nesouhlasíme. Mužským představitelem je Jiří Dienstbier, kterého mám mimochodem raději, než někteří jeho přátelé v sociální demokracii, aby zase nebyl nějaký omyl, že je to něco osobního proti němu. Vůbec ne. Ale prostě – to už nemá obdobu! To už nemá obdobu! Brusel – to je přímo "dobroprůjem". To je dennodenně další směrnice, která na nás "páchá dobro". Naposledy s těmi chňapkami, nevím, jestli znáte směrnici, že se ukázalo, že chňapky nedosahují takové izolační schopnosti a lidé se nám opařují a popalují. Byla vydána směrnice, jak má vypadat taková chňapka v kuchyni, aby paní nebo pán – dneska vaří i muži; hodně muži vaří, aby se nám nepopálili. Problém bude, protože jednou se stalo, že paní žehlila, zazvonil jí mobil, ona vzala žehličku, říká, prosím – a spálila si ucho. Takže zřejmě bude muset být stanovena maximální teplota žehličky...

Mám na to názor, že lékař dá sádru i opilcovi, který si zlomil nohu. A mohl by říct – opilec, ať si trhne, žádnou sádru mu nedám. On mu ji dá. Zrovna tak učitel má přednostní povinnost učit děti matematice, českému jazyku, občanské nauce, kde jim může vyprávět právě o tom, jak jsou některé potraviny nezdravé. A měl by jim k tomu dát někdo metodický pokyn, protože každý učitel by na to mohl mít nějaký jiný názor. Pokud to připustíme... My o svobodu přicházíme pomalu každý den. Až o ni přijdeme úplně, tak budeme říkat, proboha, co jsme to dopustili. Budeme tady mít za chvíli ještě další zákony, kde jsou podobné věci. Silové složky všech států zneužívají terorismus k tomu, že si dále a dále posilují své pravomoci. Ingerují se do života lidí pod záminkou boje proti terorismu. Nikdo si toho nevšimne. Další takové velmi populární bezhotovostní placení kartami – to je sice příjemné a hezké, než dostanete výpis z účtu. Ale na druhé straně, opět vám někdo... dnes je tam jenom krám, zítra už tam bude zboží. A každý bude vědět, kdo si co kupuje, což mimochodem bude obrovský obchodní artikl, s kterým se bude kšeftovat. Protože když obchodníci zjistí vaše zájmy, bude to pro ně velmi zajímavé. Já jsem zásadně proti tomu, abychom postupovali tímto způsobem a diktovali. Vzpomenu si na zákaz kouření ve školách, kdy mi napsal zoufalý školník, že kouřil v bytě fajfku a že se asi rozvede, protože – jak je známo – v areálu školy se nesmí kouřit. Řeknu vám, jaká je praxe. V naší průmyslové škole mají velkou zahradu. Ale tam se kouřit nesmí, protože to je v areálu. Takže kouří na schodech před školou a vajgly hází na městský chodník, který já musím uklízet. Dokonce u jiné nejmenované školy jim pan ředitel říká, ať to neházejí u školy, ale přejdou cestičku, kde už je městský park, a tam vajgly hází, protože jim tam nikdo nedal žádnou nádobu na vajgly. Je to marné, marné. Když budou chtít kouřit, tak kouřit prostě budou. My jim nepomůžeme. Pokud bychom to chtěli dotáhnout opravdu do konce, tak je potřeba udělat nějaké občanské výbory, které by chodily kontrolovat domů. Protože marně ve škole budeme dětem dávat pohankovou kaši, když doma jim dá maminka bůček. Je potřeba vytvořit nějaké kontrolní orgány, které by chodily kontrolovat ledničky, jestli tam není Cola anebo něco, co je zdraví škodlivé. Musím říct, že jsem tady ve střetu zájmů, protože můj vnuk kdykoliv ke mně přijede, tak mi vypije všechny zásoby Coly, což nesu s nelibostí, protože když se to stane v pátek, tak podle jiného zákona "dobrotrusů", který zakáže prodej v neděli, si nebudu moci koupit – leda u Vietnamců, ti budou mít otevřeno – ale v normálním krámě si ji koupit nebudu moci... Ze zákona mě zaujala tato část. Mimochodem, už jenom kombinace státní správa a samospráva ve školství, vám každý starosta může potvrdit, že samo o sobě je to zničující. Přeji zákonu a jeho uplatňování mnoho úspěchů. Děkuji.