Vzdělávací služby

Pískohraní ......
O co jde?

Náš portál je nástroj, ve kterém lze nalézt veškeré potřebné informace z oblastí vzdělávání a trhu práce. Nabízíme nepřeberné množství služeb vedoucích ke zkvalitnění Vašeho vzdělání.

Pro koho to je?

Pro každého, koho zajímá vzdělávání anebo trh práce. Našimi klienty jsou ředitelé škol a jejich zástupci, učitelé, žáci, studenti a jejich rodiče, stejně tak firmy a jejich zaměstnanci.

Proč zrovna my?

Protože u nás naleznete vše, co se vzdělávání a trhu práce týká. Pracujeme systematicky a naše databáze se neustále rozšiřují. Jsme profesionálové, nejen, že víme, co chcete, my víme i co potřebujete.



Interview s panem Tomášem Feřtekem, spoluzakladatelem organizace EDUin

autor: Mgr. Dalibor Fusek - Všechny články autora

Oslovili jsme pana Tomáše Feřteka, ve věci stávajících problémů v oblasti českého školství. Níže přinášíme jeho odpovědi.



1) Dobrý den pane Feřteku, jste velmi známou osobností českého školství, konkrétně pak odborným konzultantem organizace EDUin. Je zjevné, že Vás většina našich čtenářů zná, přesto bych Vás na úvod našeho rozhovoru požádal o krátké seznámení s Vaší osobou a rovněž s organizací, jíž zastupujete.



Pokud by vás zajímalo formální vzdělání, jsem vyučený mechanik-elektronik, tři roky jsem studoval češtinu a občanskou nauku na pražském peďáku, protože dlouhodobě patřily k mým klíčovým zájmům literatura a psaní. Po třech letech mi došla trpělivost, byla polovina osmdesátých let, doba opravdu mimořádně pitomá. Šel jsem pracovat do antikvariátu a pak jsem jako čerpač vody v maringotce objížděl republiku, což byla skvělá příležitost naučit se řídit si čas, samostatně pracovat a studovat. To se mi později hodilo a pro svou profesní orientaci to považuji za klíčové období.



Po roce 1990 jsem patnáct let pracoval jako reportér a později šéfreportér týdeníku Reflex, vzdělávání patřilo k tématům, kterým jsem se věnoval systematicky. Od roku 2007 pracuji jako dramaturg a scenárista, v tuto chvíli výhradně pro Českou televizi, zabývám se hranou tvorbou.



S přáteli jsme na jaře 2010 založili EDUin, obecně prospěšnou společnost, jejímž cílem tehdy bylo především zlepšit informovanost novinářů o tom, co se ve školství a vzdělávání děje. To se myslím podařilo, i když není úplně jasné, jaký na tom máme podíl. Ale je nesporný fakt, že ve veřejném prostoru se ze vzdělání stalo důležité téma. EDUin dnes funguje jako organizátor debat a konferencí na vzdělávací témata, vydáváme elektronický týdeník Beduin, shrnující to, co se aktuálně ve vzdělávání děje, často s kolegy komentujeme vzdělávací politiku v médiích, provozujeme web Rodiče vítáni orientovaný na veřejnou osvětu v oblasti školství. Zpočátku jsem v EDUinu působil jako tiskový mluvčí a vedoucí komunikace, dnes jako odborný konzultant.



Protože skoro vždy se mě někdo zeptá, kdo to všechno platí, tak rovnou dodávám, že od samého počátku nečerpáme ani evropské peníze, ani ministerské granty. Donoři se během let měnili, ale téměř výhradně šlo o velké nadace a firmy. Sestavit ten rozpočet každoročně není nic jednoduchého, něco si vyděláme i vlastní činností.



2) Nyní již k samotným odborným tématům. V současné době rezonuje v oblasti českého školství hned několik „kauz“, které poměrně značně rozdělují nejen odbornou, ale v podstatě veškerou českou společnost. Jedním z takovýchto témat je inkluze. Např. pan prezident ji v jednom ze svých posledních projevů označil za nepřínosnou pro společnost. Jaký pohled na danou problematiku máte Vy?



Pokud jde o inkluzi, myslím, že tu panuje intenzivní zmatení pojmů. České vzdělávání má dlouhodobě, tedy přinejmenším od devadesátých let, zásadní problém. Je hodně selektivní, velmi brzy dělíme děti do různých vzdělávacích proudů podle nejrůznějších parametrů – inteligence, hendikep, fakticky i sociální status, byť tohle dělení je skrytější. To dlouhodobě konstatují mezinárodní výzkumy srovnávající školské systémy vyspělých zemí a dnes sklízíme důsledky té selekce třeba v bídném stavu učňovského školství.



Takže fakt, že zhruba od roku 2005 se politická reprezentace snaží otočit kormidlo a orientovat se na společné vzdělávání, mi přijde jako samozřejmost, pokud chceme setrvat mezi vyspělými zeměmi.



V širší veřejnosti se ale pod inkluzí myslí spíš změna jejího financování běžící zhruba od roku 2015. Přijde mi naprosto v pořádku systém, kdy jsou učitelé za práci s dětmi vyžadujícími podporu zaplaceni, protože před tím to mnozí z nich dělali zadarmo. Okolo toho systému placení, pomůcek, byrokracie, dostupnosti poraden, možnosti získat a zaplatit asistenty a dalších témat je mnoho debat, mnohé ty výtky jsou oprávněné, ale jít do detailu tady asi nelze. Takže jen to obecné. Na rozdíl od pana prezidenta si myslím, že společné vzdělávání (inkluze) je jednoznačně přínosné a je to nezbytnost, pokud se stav našeho školství nemá dále zhoršovat.



3) Obdobně sporným tématem pak je oblast přijímacího řízení do SŠ. Považujete stávající systém za optimální, pokud ne, jaké změny byste v něm navrhovali?



Nepovažuji a byl bych pro to, současný systém jednotných přijímaček zrušit. A rozhodně bych nezaváděl teď často zmiňovaný cut – off – score - bodovou hranici nutnou k přijetí na školu s maturitou. To je opatření, které by přijímačky, jež dnes sice ničemu nepomáhají, ale škodí jen omezeně, změnilo jednoznačně v nástroj vzdělávací politiky, který zásadně posílí právě onu selekci. Opět asi nelze jít do podrobností, koho to zajímá, najde je v textech, které jsem psal na web Respektu, ale zmíním dvě klíčové výhrady. Čím větší vliv budou mít jednotné přijímačky, tím důležitější budou při přijetí na střední školy placené přípravné kurzy. A ty jednoznačně dělí rodiče na chudé a bohaté, podporující rodiny a ty, které se o vzdělání vlastních dětí zase tak moc nestarají. To je špatně.



A za druhé, už dnes se setkávám s tím, že některé školy nemohu přijmout žáky, o něž stojí a kteří by na té škole uspěli, a místo nich přijmout jiné, o nichž si myslí, že se pro ně jejich škola nehodí. Ale o tom, koho přijmout a nepřijmout (a nést pak do jisté míry odpovědnost za ten výběr), by mělo rozhodovat vedení školy a učitelé. To nelze pomocí centrálního testu přenést na stát.



Pokud se ptáte na navrhované změny, pak bych jako první krok udělal ty testy nepovinné. Ať je Cermat připravuje, ale využívají je jen ty školy, které chtějí. I tak si myslím, že by to byla většina. Mají to bez práce a nějak seřadit uchazeče, aniž by to mohli rodiče napadnout, stejně potřebují. A druhý krok – snažil bych se postupně rozšiřovat přijímání na střední školy na základě pohovoru a portfolia shrnujícího, co žák na základní škole udělal a čím se může pochlubit i v tom, čeho dosáhl mimo školu. Mnoho škol to takto dělá už dnes, a právě jednotné přijímačky s povinnou váhou testu v přijímacím řízení jim to komplikují.



Samozřejmě by bylo možné poučit se i v evropských zemích, kde se můžete přihlásit na jakoukoli střední školu a pak je zvykem v prvním ročníku přestoupit na těžší či snazší studium podle výsledků a potřeby, ale na to myslím zdejší systém není připravený.



4) Do třetice pak problematika tzv. státní maturity. Ptáme se Vás v podstatě na totéž, co v minulé otázce.



Podobná bude i odpověď. Změnu státních maturit, jakou bych navrhoval, jsem poměrně detailně popsal v článku pro časopis Řízení školy (je dostupný na eduin.cz). Obecně platí, že na rozdíl od přijímacích testů na proměně maturity vidím i pozitivní věci. I tady ale platí, že bych do budoucna omezil centralizaci a vliv státu a dal více důvěry školám. Otázka je, jak to udělat. Můj návrh je, aby test (český jazyk, cizí jazyk, později možná matematika) ověřovaly opravdu jen to, co mají všechny střední školy společné. Šlo by o elementární gramotnost, jak si ji představujeme na úrovni žáka s maturitou. Tyto testy by byly podmínkou pro vstup do školní části maturity, v jednotlivých disciplínách náročnější (dejme tomu gymnazista by dělal ještě další specializovanou zkoušku z matematiky odpovídající nárokům jeho dalšího vysokoškolského studia), respektive orientovaná na odbornost školy (matematika pro stavaře a dejme tomu veterináře se v praktické aplikaci jistě liší).



Do školní části by už stát nezasahoval. Mohl by ale podporovat, aby se stále větší část škol zařazovala do maturity obhajobu závěrečné práce (představme si takovou jednodušší bakalářku). Taková práce může totiž lépe respektovat odbornost a náročnost konkrétní školy, navíc ukáže, jak žák dokáže aplikovat znalosti a dovednosti, které během studia získal. Umí napsat srozumitelný text bez chyb? Umí pracovat s tabulkami a diagramy, umí upravovat fotografie, natáčet a stříhat videa, zvládne graficky upravit takovou práci? Umí napsat shrnutí v angličtině, případně práci obhájit v cizím jazyce? Tady je dost prostoru pro skutečné a praktické nároky. A pro mě, jako případného zaměstnavatele nebo pedagoga na dalším stupni vzdělávání, je debata s uchazečem nad takovou odborným textem rozhodně přínosnější než pohled na čtyři pět známek maturitního vysvědčení. Dodávám, že už to dnes vyhláška umožňuje a mnoho škol udělalo z obhajoby závěrečné práce součást školní – profilové části maturitní zkoušky.



5) Od příštího roku pak můžeme očekávat změnu ve financování regionálního školství. Řada politiků se však již nechala slyšet, že by si dokázali představit podstatné změny v této reformě, popřípadě celé její zrušení. Co si o tomto záměru myslíte? Jak se vůbec na samotnou reformu díváte?



Změnu financování považuji za nutnou, ale její podobu nejsem schopen příliš komentovat. Na to mám málo informací a nedostatečný vhled. Jen mi přijde problematické, že v principu by se ten systém neměl lišit u základních škol, které obvykle zřizují obce, a středních škol, zřizovaných kraji. Myslím, že se zásadně liší režim, v němž fungují. Snažit se zachovat základní školy i na malých obcí, kde je relativně méně dětí, je podle mě správně. Středoškoláci už mohou dojíždět a tady bych asi víc tlačil na kvalitu a posun ke všeobecnému vzdělávání, což by možná vedlo k omezení počtu středních škol. Je ale otázka, zda systém financování ten vhodný nástroj pro takovou změnu. Jak říkám, tohle moc komentovat nemohu.



6) Samostatnou kapitolou pak je oblast odměňování jak pedagogických, tak i nepedagogických pracovníků. Pokud byste měl tu pravomoc rozhodnout, jak by měly být tyto osoby odměněny, podělte se s námi o to. Souhlasíte se stávajícím vývojem v dané oblasti?



Pokud za „stávající vývoj“ považujeme to, že se politici před volbami probudili a předháněli v tom, kolik se učitelům přidá, pak nejsem proti. A mám pocit, že učitelské platy se přece jen oproti dřívějším stovkovým nárůstům konečně pohnuly. I současný ministr a premiér pořád tvrdí, že učitelům chtějí přidávat dlouhodobě. Zmiňovaná úroveň platů mezi čtyřiceti a padesáti tisíci mi přijde v horizontu dvou tří let odpovídající. Výrazněji bych pak přidal ředitelům. Pro další vývoj škol jsou to klíčové osobnosti, bez nichž se neobejdeme.



Ale jeden podstatný dodatek. Výrazná podfinancovanost školství, v tom jsme opravdu už po desetiletí na chvostu zemí OECD, se zdaleka netýká jen platů. Často tyhle dvě položky zaměňujeme. Máme-li vyrovnat procento HDP alespoň na průměr vyspělých zemí, bude to znamenat desítky miliard ročně. Na to myslím ani politici, ani veřejnost tak úplně připraveni nejsou.



7) Jak celkově vidíte směřování vzdělávací politiky v naší zemi?



V tomhle myslím existuje na úrovni odborné veřejnosti shoda. Naše vzdělávací politika je chaotická, mění se podle orientace jednotlivých politických reprezentací a míra chaosu odpovídá rychlosti, s níž se ministryně a ministři v křesle střídají. Když vznikne nějaký koncepční materiál, například Strategie 2020, najdeme v ní leccos zajímavého, ale fakticky ji nikdo nebere vážně a není dokumentem, který bychom reálně naplňovali. To platí skoro o všech dosavadních strategických a koncepčních dokumentech. Takže pokud se dějí pozitivní změny, a rozhodně takové vidím, dějí se spíš zespoda, z iniciativy jednotlivých škol, učitelek, ředitelek a ředitelů. Tedy i do budoucna nevkládám do ministerstva a státu přehnané naděje. Rozumná strategie bude, pokud nebude stát škodit a omezovat. Pokud by někde uměl i pomoci, výborně, ale víceméně to od něj nečekám. A jak mluvím s řediteli a ředitelkami, ani oni už to nečekají.



8) Pokud byste byl ministrem školství, které změny byste sám učinil, popřípadě uveďte i důvod těchto změn.



Zachoval bych slíbený nárůst investic do školství a jasněji vysvětloval, že nejde jen o platy. S tím souvisí i to další opatření. Snažil bych se vytvořit program, který by školám umožňoval získat takovou podporu, kterou právě v tuto chvíli potřebují. Do něj bych vložil srovnatelné peníze jako do platů učitelů.



Když se podíváme na efektivní vzdělávací systémy v zahraničí i nadprůměrně fungující veřejné školy u nás, je zcela zjevné, jak důležité je, aby pro školu byl dostupný asistent, pokud ho škola potřebuje (třeba se znalostí nějakého jazyka pro děti - cizince); aby škola mohla zavádět párové učitele, kteří výrazně zvyšují efektivitu výuky; aby na školách existoval podpůrný personál, který kopíruje, hlídá, zajišťuje, zatímco učitelé především učí; aby škola měla na vyžádání dostupného etopeda, speciálního pedagoga, někoho, kdo jim pomůže s nápravou vad řeči, mentora, který učitele vede ve složitých situacích, s nimiž se ve vzdělávání setkávají. Školy a učitelé potřebují především podporu v jejich práci. Ta je přinejmenším stejně důležitá jako vyšší platy.



9) Co považujete za největší problémy českého školství, popřípadě kdo a proč mu škodí?



Hodně těch problémů jsme tu už vyjmenovali, za klíčový problém považuji nekoncepčnost, časté střídání cílů, nejasnost v tom, k jakému vzdělávacímu systému vlastně směřujeme. Na té konkrétnější úrovni považují za klíčový problém, že nová opatření vzdělávací politiky (například jednotné přijímačky) dále zvyšují selekci, zvětšují se regionální rozdíly i rozdíly mezi školami. Často si říkám, zda se ještě dá mluvit o vzdělávacím systému, který ministerstvo opravdu řídí.



Pokud někdo školství přímo škodí, tak my sami tím, že bez velkého přemýšlení a vhledu v běžné konverzaci užíváme floskule typu – maturitu nemůže mít každý, inkluze je nesmysl, protože každému je nejlépe mezi svými, nevzdělavatelní blbečci do normální školy nepatří, nikomu se nechce makat rukama… To neznamená, že něco z toho nemůže být výrok pojmenovávající výstižně nějakou část reality, ale obvykle jde jen o automaticky používaná tvrzení, které debatu neposunují, jen zamlžují.



Ještě jednou děkuju za Vaše vyjádření a těším se na naši spolupráci.



S pozdravem a přáním hezkého dne


30.10.2018 | Karma článku: 3.79 | přečteno: 202x
Pondělí 19.11.2018, svátek má Alžběta


Přihlášení





Zapomněli jste heslo?
Proč se registrovat? Registrovat
Registrací dostanete přístup do všech sekcí portálu. Můžete rovněž objednávat služby v placených sekcích anebo využívat bonusů Systému bonifikace.

jsme vždy ve spojení s Vámi

Facebook Google plus ICQ-671236329 Skype Twitter LinkedIn

Aktuální anketa

Letošní školní rok očekávám ....

Dnešní počasí v krajích ČR

Počasí TOPlist

Používáním webu souhlasíte s tím, že k poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie.