Oslovili jsme Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska ve věci známé kauzy nepovolování vzniku nových soukromých škol v rámci rejstříkové řízení na MŠMT. Na naše dotazy odpovídala její místopředsedkyně tohoto sdružení, paní Pavla Katzová.

1) Z médií bylo zaznamenáno několik konkrétních případů, kterých se odmítnutí zápisů týká. Má Vaše asociace podrobnější statistiky o počtech žádostí (případně podílu), kterých se problematika dotkla?

V této věci si Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska žádné přesné statistiky nevede. Je to dáno tím, že Sdružení je dobrovolná zájmová asociace sdružující v současné době cca 1/3 soukromých škol a školských zařízení z oblasti tzv. regionálního školství, a to pouze ty, které již jsou zapsány ve školském rejstříku a splňují další kvalitativní kritéria. Naše činnost se tak soustředí na již existující soukromé školy a školská zařízení, kterým také v konkrétním případě pomáháme v rejstříkových záležitostech (zápis nového oboru vzdělání, zápis nového druhu školy, zvýšení kapacity školy apod.). Máme tak přehled o tom, jak dopadají „naše“ školy v rejstříkových řízeních, na jaké problémy nejčastěji narážení apod., tvrdá statistická data však nemáme.

2)     MŠMT argumentuje, že žádosti a priori neodmítá, tvrdí, že chyba je na straně žadatelů, kteří neplní zákonem stanovené podmínky pro zápis. Je tomu skutečně tak?

MŠMT formálně správně argumentuje tím, že žadateli o zápis nové školy do rejstříku může být vyhověno pouze v případě, že splní školským zákonem stanovená kritéria. To je samozřejmě pravda, problém však je, že v současné době v zásadě jediné relevantní kritérium poskytující MŠMT prostor pro určité správní uvážení, zda žádosti vyhovět či nevyhovět, je soulad žádosti s dlouhodobým záměrem rozvoje vzdělávací soustavy České republiky a obdobným dlouhodobým záměrem příslušného kraje. No, a v rámci těchto dlouhodobých záměrů se „rejstříkové“ parametry scvrkly v zásadě pouze na posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti stávajících „kapacit“ ve školách stejného druhu, případně stejného oborového zaměření, v okolí.

To fakticky znamená, že žadateli se klade za povinnost splnit zákonná kritéria, jejichž splnění však není v jeho moci, neboť on není schopen nijak ovlivnit, relevantně zjistit ani predikovat (viz dále), zda v jeho okolí je z pohledu MŠMT „kapacita“ ve školách stejného druhu a oborového zaměření dostačující či nikoliv. V tom spatřuji jeden ze základních právních problémů stávajícího stavu.

3)     Souhlasíte se stávajícím systémem zápisu soukromých škol do školského rejstříku? Pokud ne, zajímal by nás Váš návrh, jak byste si tento zápis nejlépe představovali.

Jsem přesvědčená, že stávající model rejstříkového řízení obsažený ve školském zákoně neodpovídá současné společenské realitě a potřebě, a je nezbytné jej změnit (uvedené říkám s vědomím toho, že jsem se na legislativním ukotvení stávajícího modelu do školského zákona před cca 15 lety v době svého působení na MŠMT podílela).

Vzdělávání podle školského zákona je veřejnou službou, jejíž kvalitu a dostupnost garantuje (resp. má garantovat) stát. Stát tak může zákonem stanovit kritéria a podmínky, které musí žadatel o poskytování této veřejné služby splnit, aby jí mohl poskytovat (určitě se zde neuplatní pouhé tržní principy a „zákaznické“ rozdělení služeb na kvalitní a nekvalitní). Při přijímání školského zákona se tak zamýšlelo, že tento prostor pro posouzení potřebnosti, smysluplnosti a přínosu nového „vzdělávacího projektu“ naplní právě dlouhodobé záměry České republiky a jednotlivých krajů (které rozhodně nemají charakter právního předpisu, zákon na ně tato kritéria deleguje, a to velice obecným způsobem – to nyní již víme), byť musím podotknout, že před 15 lety byla společenská situace jiná, v některých oblastech vzdělávání a lokalitách šlo skutečně zejména o prostou dostupnost vzdělávací služby, (oprávněný) tlak veřejnosti na rozmanitost, volbu vzdělávacího směru a kvalitu obecně narůstá až v posledních letech.

Bohužel však čas ukázal, že dlouhodobé záměry šly v tomto ohledu cestou nejsnazší, jejich autoři na výše uvedený tlak nijak nereagovali a „rejstříková“ kritéria v nich obsažená i nadále až na výjimky spočívají v pouhé dostatečnosti či nedostatečnosti stávajících „kapacit“ ve školách stejného druhu a oborového zaměření v okolí. V zásadě se tak v rejstříkovém řízení čím dál sofistikovaněji počítají židle v již existujících školách v okolí, často pak dokonce pouze židle virtuální (rejstříková kapacita řady škol zapsaná na počátku devadesátých let vůbec neodpovídá stávající situace, což však MŠMT často není schopno bez místního šetření zjistit).

V rejstříkovém řízení tak není v současné době vůbec žádný prostor posoudit samotný předložený „vzdělávací projekt“ z pohledu jeho případného přínosu pro danou lokalitu - z pohledu obohacení místní vzdělávací nabídky, kvality stávajících vzdělávacích služeb v okolí, historie, kterou již má žadatel v oblasti vzdělávání za sebou, z pohledu toho, jak projekt zapadne do „místního či krajského akčního plánování“ apod.

Rejstříkové řízení je tak v současné době velice časově i personálně náročný proces, vysilující jak krajské úřady a MŠMT, tak žadatele, aniž by se v něm však zkoumalo to podstatné, a aniž by mohl žadatel predikovat, jak jeho konkrétní žádost „dopadne“, byť učiní vše, co je v jeho moci (je personálně i materiálně připraven, má kvalitní, životaschopnou koncepci, propracovaný školní vzdělávací program, zájemce o vzdělávání apod.).

Ráda bych však na tomto místě uvedla, že nesouhlasím s vyjádřeními v tom smyslu, že MŠMT radikálně změnilo svůj přístup k rejstříkovému řízení až v roce 2016. Rejstříkové žádosti byly podle výše uvedených kritérií rozhodovány i v předchozích letech, je však pravda, že v této době uvedené dopadalo spíše na žadatele z oblasti středního školství (nové střední školy, ale zejména nové obory vzdělání), kde byla kapacitní situace dostačující již v minulosti a zároveň demografický výhled negativní (uvedené může potvrdit celá řada členů Sdružení). Do oblasti základního školství tento „trend“ skutečně dorazil později (ze shodných důvodů).

Stále jsem však přesvědčena, že rejstříkové řízení nemůže mít pouhou registrační podobu (nárok na zápis po splnění formálních podmínek), stát má i nadále určitým prostorem pro správní uvážení v této oblasti disponovat, tento prostor je však nezbytné podrobněji vymezit přímo zákonem a jeho případnou delegaci na další dokumenty (typu dlouhodobého záměru) je nezbytné jasně ohraničit a strukturovat (tak, aby se v řízení zohledňovala i jiná kritéria než počet „židlí“ – jiné vzdělávací metody a formy, zaměření na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, kvalita a zájem o stávající vzdělávací služby v okolí apod.).

Zvažovat lze třeba i možnost podmíněného zápisu do školského rejstříku, neboť životaschopnost a kvalitu školy lze velice těžko posoudit předem v písemném (papírovém) správním řízení. Tedy že by škola mohla být do rejstříku podmíněně zapsána na základě v zásadě formálních kritérií a po určité době by musela osvědčit svou kvalitu v rámci komplexní inspekční činnosti ze strany České školní inspekce apod. (zde jsou však tím problematickým aspektem samotní žáci, kteří by v případě, že podmíněně zapsaná škola nesplní následně kritéria, museli hledat jinou školu). K uvedenému je však nezbytné vytvořit další systémové předpoklady.

4)     Nyní k otázce trochu na jiné téma. Velmi diskutovaným tématem současného školství je tzv. reforma financování škol. Jak se na tuto reformu z pohledu soukromých škol dívá Vaše asociace? Jak se soukromých škol dotkne?

Některé aspekty reformy financování určitě vítáme – zejména výrazné omezení mezikrajových rozdílů ve financování veřejného školství a centralizaci stanovování „normativů“ pro rozhodující oblasti vzdělávání. Na druhou stranu se domníváme, že příklon ke smíšenému modelu (normativně-nákladovému) skrývá velká rizika. Z našeho pohledu tak normativní způsob financování považujeme stále za ten nejspravedlivější (byť chápeme, že ve veřejném školství musí stát disponovat určitými opravnými koeficienty a nástroji, jak zajistit dostupnost a zároveň efektivitu vzdělávacích služeb na celém území České republiky s nejrůznější demografickou i geografickou situací).

Také jsme přesvědčeni, že reforma financování ještě není na své spuštění dostatečně připravena, některé aspekty dosud nejsou věcně vyřešeny (financování nepedagogické práce, školy zřízené podle § 16 odst. 9 školského zákona, nepovinné předměty apod.), některé zásadní stále postrádají legislativní zakotvení (tzv. PhMax apod.), takže Sdružení podporuje poslanecký návrh zákona (sněmovní tisk č. 102) na odložení účinnosti reformy financování veřejného školství, a to alespoň o 2 roky.

Tato reforma se bezprostředně financování soukromého (a církevního) školství nedotýká, samozřejmě ale vnímáme, že tato reforma je první (byť nejzásadnější) etapou v procesu změn ve financování regionálního školství jako celku.

5)     Závěrem bychom Vás chtěli vyzvat, abyste našim čtenářům ve zkratce (svými slovy) vysvětlili přidanou hodnotu soukromých škol pro vzdělávací soustavu. Poměrně často se totiž setkáváme s negativními vyjádřeními na adresu soukromých škol.

To my také…(-: Rozhodně si nemyslíme, že na soukromém školství stojí a měla by stát vzdělávací soustava České republiky.

Stručně řečeno, soukromé školství představuje již více než 20 let nedílnou součást vzdělávací soustavy České republiky a oživuje, rozšiřuje, zpestřuje a doplňuje vzdělávací nabídku škol a školských zařízení veřejných, jejichž prostřednictvím stát a územní samosprávné celky naplňují právo každého na vzdělání zaručené Listinou základních práv a svobod.

Soukromé školství je velice rozmanitá oblast lišící se motivací ke zřízení školy, charakterem zřizovatele, principy, na nichž je vzdělávání postaveno i kvalitou. Z našeho aktuálního interního průzkumu mezi členy (jehož výsledky brzy zveřejníme) vyplývá, že tím, co všechny soukromé školy do značné míry spojuje, je záměr jít ve vzdělávání vlastní cestou, nabídnout alternativu k veřejnému školství v okolí, zkusit to po svém (byť při respektování všech souvisejících „školských“ povinností).

A k těm negativním vyjádřením – samozřejmě i mezi soukromými školami (stejně jako mezi školami veřejnými) jsou školy špatné. Z aktuálních výsledků hodnocení výsledků vzdělávání žáků v 5. a 9. ročnících základních škol (realizuje ČŠI) však žáci soukromých (a církevních) základních škol vyšli výrazně lépe než žáci škol veřejných, stejně výsledky společné části maturitních zkoušek neukazují výrazné disproporce mezi školami soukromými a veřejnými.

Závěrem musím říct, že z tohoto pohledu příliš nevítáme současný nárůst zájemců o založení nové soukromé (zejména základní) školy, neboť uvedené demonstruje fakt, že v našem veřejném (zejména základním) školství není něco v pořádku, že stát není schopen dostatečně reagovat na společenskou „poptávku“, vyjít vstříc očekávání a potřebám rodičovské veřejnosti (a to zejména té, pro kterou je vzdělávání jejích dětí důležité) a společnosti jako celku.

Závěrem bychom chtěli paní místopředsedkyni velice poděkovat za její čas a ochotu.

Pavla Katzová, místopředsedkyně Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska, 12. března 2018