Oslovili jsme pana Ondřeje Kaniu, spolumajitele a investora dvou středních škol v České republice, a to v otázkách týkajících se jak jeho profese, tak i vzdělávání v České republice obecně. Níže přinášíme jeho odpovědi.

Ačkoliv jste většinu našich čtenářů zcela určitě znám, i přesto bych Vás úvodem tohoto rozhovoru poprosil o krátké představení Vaší osoby, a to především v kontextu Vašich zkušeností v oblasti školství a vzdělávání.

Jsem podnikatel ve školství a ve vzdělávání, který na základě své vlastní studijní zkušenosti v USA, začal následně podnikat v oblasti zprostředkování studia na kvalitních internátních školách v USA a Kanadě, potom se přidalo i Švýcarsko a Velká Británie. Následně tím, že jsme cestovali po celém světě, navštěvovali velice kvalitní školy a měli jsme na nich studenty, tak jsme vnímali to, jak jsou tyto školy řízeny, jak je tam koncipován vzdělávací program, jak pracují s učiteli, s motivací studenty a tak podobně. Po pár letech tak přišla myšlenka to, co jsme viděli ve světě zkusit zrealizovat v ČR. Tím jsme se dostali k vlastnímu gymnáziu a nyní otevíráme i již druhou americkou střední školu. Ta první byla v září 2017 otevřena v Praze a druhý bude otevřena v září 2018 v Brně. Naší dlouhodobou koncepcí je nabízet služby a produkty, které jsou alternativou k veřejnému školství a to především pro studenty od 6. třídy základní školy až po maturitu.

Jste mimo jiné (spolu)vlastníkem jedné z českých středních škol. Nejen v poslední době u nás probíhá dlouhá diskuze na téma soukromé vs veřejné školy. Je zjevné, kde bychom v této diskuzi nalezli Vás. Nás by ale zajímalo, jak se díváte na oblast soukromého školství v kontextu administrativy a legislativy? Co si myslíte o podmínkách, které stát soukromým školám vytváří?

V tomhle kontextu mám poměrně radikální názory. Já bych si přál, aby v Česku existoval institut tzv. nezávislých škol, který existuje v USA. Tedy škol, které nedostávají od státu žádné peníze, ale stát jim také příliš nemluví do toho, jak fungují. Samozřejmě musí dodržovat zákony a musí se vejít do poměrně širokých mantinelů, ale stát nezasahuje jim do vzdělávacích plánů, neuvaluje na ně nesmyslná byrokratická a centralistická nařízení, apod. Obecně nejsem velkým příznivcem co největšího počtu soukromých škol, nicméně v českém kontextu je patrné, že se veřejný vzdělávací systém čím dál více vzdaluje rodičům a studentům a ti tak následně hledají alternativu, kterou v naprosté většině případů nacházejí právě v soukromých projektech. Nicméně jak jsem schopen pozorovat jak u nás, tak také u dalších na první pohled úspěšných soukromých projektů, tak i my, i oni se potýkají s obrovským množstvím problémů a skutečně to není tak slavné, jak to vypadá. My máme tu výhodu, že máme stabilní podnikání v naší agentuře, kde posíláme mnoho studentů z V4 na vysoce kvalitní zahraniční školy, pořádáme ve V4 vzdělávací veletrhy a na tom máme slušný zisk a ty peníze jsme následně schopni dát do našeho českého gymnázia, které jsme převzali před dvěma lety před bankrotem a pravděpodobně s nejhoršími výsledky ze všech gymnázií v ČR. Naše americké školy jsou zase spíše cíleny na zahraniční rodiny, které v ČR žijí a kterých je poměrně mnoho. Takže my to finančně zvládáme dobře, nicméně samozřejmě organizace a provoz pokulhává, protože to trvá dlouhé roky, než si to celé takzvaně sedne. Vidím nicméně především u nových projektů v rámci soukromého základního školství obrovské nebezpečí v tom, že tím, že se netvoří infrastruktura pro „alternativní“ střední školy (zakládání středních škol je prakticky zakázáno), tak tyto soukromé, alternativní základní školy budou generovat velká kvanta studentů, kteří budou nekompatibilní se střední školou, na kterou půjdou po ukončení, té alternativní základky. Těch problémů, které mají nejmenované soukromé projekty je skutečně hodně, veřejně se o nich příliš nemluví, ale už teď se ukazuje z mých diskusí s rodiči, školními psychology, apod, že ten koncept absolutní volnosti a svobody u malých dětí je na papíře sice krásný, ale příliš to nefunguje. Takže jsem pro regulaci soukromého školství, jsem klidně proto, aby stát nedotoval soukromé školy, pokud jim dá větší volnost, ale hlavně si myslím, že příčinou toho všeho je zastaralost a neohebnost veřejného systému a hlad po alternativě je pouze důsledkem.

Snad ve všech rozhovorech, ve kterých jste měl prostor k vyjádření, jste se vyjadřoval především v kontextu Vašeho obdivu k osobám známým hlavně pro jejich inovační potenciál (např. Elon Musk anebo Steve Jobs). Je podle Vašeho mínění možné, aby se alespoň některé z inovací mohly stát součástí českého vzdělávacího systému? Co by se muselo případně stát, aby tomu tak bylo?

Jsem hodně v kontaktu s politickými stranami i politiky a to nejen v ČR, ale už i na Slovensku. To co je naprosto zásadní je nějaká osobnost, člověk, který bude mít modernizaci a aktualizaci školství za silné téma a bude to umět prodat. Bohužel takového člověka nevidím. Kvůli nedostatku takové osobnosti je pole otevřené a všichni mají pocit, že mohou navrhovat různé nesmysly, jako například standardizované, centrální přijímačky na střední školy, pozemky a dílny, branná výchova. Nemluvě o provedení inkluze. Všechno je to zcela nekoncepční, jedná se o ad hoc nápady, které buď směřují ke krátkodobé společenské poptávce, nebo je to prostě a jen výsostně ideologický souboj. Školství musí být apolitické, tedy veškeré kroky a změny ve školství se musí řídit dle nejnovějších a nejrelevantnějších poznatků, nikoliv podle právo levé, liberálně konzervativní škály. S tím, jak znám politickou náladu, tak se obávám, že jediná pozitivní věc, která bude prosazena na centrální úrovni, bude zvýšení platu učitelů. Potom ale bude pokračovat ta byrokratizace, standardizace a centralizace. Učitelé tak budou mít více peněz, ale budou se čím dál více stávat úředníky a vykonavateli vůle státu.

V kontextu s minulou otázkou by nás zajímalo, co anebo kdo podle Vás nejvíce brzdí či škodí českému školství?

Českému školství nejvíce škodí provinciální, lokální a prvoplánové uvažování politické reprezentace a to nikoliv jen té současné, ale i těch předchozích.

Měl jste možnost nahlédnout pod pokličku několika vzdělávacích systémů ve světě. Které Vás nejvíce zaujaly? Jak si ve srovnání s nimi stojí české školství?

Český systém je zcela jistě unikátní v tom, že dokáže za málo peněz udělat hodně muziky. To se nám musí dělat, my prostě umíme dělat docela dobré výsledky hodně levně. Nejen ve školství. Nejvíce se mi libí kanadsko americký systém, kdy se všechny kroužky, vzdělávání i sporty realizují pod střechou škol v rámci školského campusu, což má úžasný inkluzivní dopad, protože děti nemusí mít bohaté rodiče, které by je museli vozit přes celé město na golf. Golf mají na škole a mají ho zadarmo, tečka. Na druhé straně tam funguje výborně úrovňová diferenciace, tedy to, že inkluzivní charakter toho systému je především v rámci mimo školních aktivit a sportů, ale akademická část dne je rozdělená na úrovně a ve třídách jsou malé skupiny studentů, kteří jsou rozděleni podle úrovní tak, aby učitel před sebou měl minimum výkonnostních skupin, které se navzájem brzdí. Metodicky se mi nejvíce líbí tematické projekty z Finska. Vlastně kombinace tohoto všeho se snažíme realizovat na našich amerických akademiích. Bude to samozřejmě trvat ještě pár let, než to zcela vychytáme, ale na první rok je to zatím dobré. Český systém je zvláštní v tom, že jak v tom Finsku, tak v Americe a Kanadě, je v systému podpůrná struktura a to jak metodicky, tak organizačně. V Severní Americe to jsou takzvaní superintendenti, kteří mají pod sebou v rámci daného regionu několik škol a snaží se jim se svým týmem maximálně pomáhat. Ve Finsku tutéž roli plní vzdělávací koordinátoři. My takovou strukturu nemáme, máme pouze represivní orgán České školní inspekce, která přijde do nějaké školy jednou za několik let a za pár dní ji ohodnotí. To co je největší chyba toho systému tedy z mé strany je nedostatek podpory a přebytek represe a to nejen v podobě České školní inspekce, ale v podobě toho, že ta míra byrokracie je tak obrovská a pokud ji nezvládáte, máte prostě problém. To pak můžete těžko učitelům a ředitelům říkat něco o tom, že mají učit tematické projekty. Oni mají úplně jiné problémy.

Ať vše případně nevyzní pouze negativně. Dokázal byste něco ze současného vzdělávacího systému anebo nastavené vzdělávací politiky pochválit?

Obdivuji všechny učitele a ředitele, kteří v takovýchto podmínkách dělají svou práci s nadšením a dělají ji pro studenty. To si myslím, že je nesmírně pozitivní a pokud budeme schopni vytvořit dlouhodobě takové podmínky, aby se zvýšilo % učitelů a ředitelů, kteří do práce chodí s nadšením a vášní, tak to bude skvělé.

Pokud byste měl hypoteticky možnost stát se ministrem školství s neomezeným politickým mandátem (nikoliv finančním), které 3 nejzásadnější změny byste v českém školství učinil?

Pokusil bych se identifikovat zbytečné byrokratické procesy a úřady v rámci školské soustavy a zrušit je. Tím bych ušetřil a bylo by méně papírování. Dále bych zrušil Českou školní inspekci ve své represivní podobě a přetransformoval bych to v metodicky podpůrnou síť regionálních vzdělávacích koordinátorů, což by měli být ti největší experty na školství v zemi, kteří by měli pod sebou velké množství škol, kterým by pomáhali s metodikou, modernizací výuky, ale také například v poradenství ohledně evropských dotací a dalších věcí. Jako poslední bych chtěl mít do roka hotový návrh na reformu fungování pedagogických fakult.

Závěrem by určitě nejen nás zajímalo, jaké jsou Vaše další plány v oblasti školství a vzdělávání? Pokud byste chtěl naším čtenářům sdělit cokoliv dalšího, na co jsme v tomto interview pozapomněli, byli bychom rádi, pokud byste tak učinil nyní.

V současné době usilovně pracujeme na tom, s čímž jak jsem zmínil, mají obrovské problémy další soukromé, alternativní projekty, aby formu, tedy marketing a vizi, dohnal i obsah toho, jak to na našich školách chodí, jaká je jejich kvalita. Vzhledem k tomu, že naše školy jsou dva roky a jeden rok staré (Brno se otevírá v září), tak je to samozřejmě velice složité. Nicméně v současné době hodně investujeme do lidí, kteří nám pomohou vytvořit v rámci naší sítě škol takovou strukturu, která bude kvalitu vyučování, přístupu, procesů, garantovat a zajišťovat. V příštím školním roce chceme otevřít American Academy in Bratislava, což jsme chtěli již tohle září, ale nastala komplikace při vyjednávání o budově. A poté uvidíme, velice se nám líbí myšlenka vlastní vysoké školy. Cesty Boží jsou však nevyzpytatelné. Zásadním přáním je to všechno přežít J.

Závěrem bychom chtěli panu Kaniovi velice poděkovat za jeho čas a ochotu.