Položili jsme několik aktuálních otázek týkajících se oblasti vzdělávání řediteli Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství Univerzity Karlovy panu Václavu Trojanovi. Zde přinášíme příslušné odpovědi na uvedené otázky.

Dobrý den pane Trojane, jste velmi známou osobností českého školství, konkrétně pak ředitelem Ústavu profesního rozvoje pracovníků ve školství Univerzity Karlovy. Je zjevné, že Vás většina našich čtenářů zná, přesto bych Vás na úvod našeho rozhovoru požádal o krátké seznámení s Vaší osobou a rovněž s ústavem, jež zastupujete.

Duší stále učitel i ředitel, navíc osud v minulosti přidal i zkušenosti vedoucího oddílu, řidiče nákladního auta, lektora, vedoucího katedry, autora knížek, článků i koncepcí – vším jsem byl rád…

Pracoviště s tajemnou zkratkou ÚPRPŠ si postupně hledá svoje místo ve vzdělávacím prostředí. Věnujeme se vzdělávání vedoucích pedagogických pracovníků, navazujeme na tradici bývalého Centra školského managementu, připravujeme programy pro pedagogy, jsme činní ve výzkumu i koncepcích vzdělávání. Hodně děláme pro spojování teorie s praxí, což je v akademickém prostředí mnohdy nevděčná činnost…

Mým klíčovým slovem je ředitel školy, kterému se věnuji ze všech stran a významů přes patnáct let. Jsem v každodenním kontaktu s lidmi ze škol, píši pro ně i o nich, připravuji i realizuji vzdělávací semináře a konference, chci být u vytváření podmínek a podpory, protože jsem přesvědčen o nezastupitelnosti těchto osob odvážně stojících v čele našich škol. Podle množství reakcí z terénu (nejen na poslední publikace) cítím, že to má stále cenu.

Nyní již k samotným odborným tématům. V současné době rezonuje v oblasti českého školství hned několik „kauz“, které poměrně značně rozdělují nejen odbornou, ale v podstatě veškerou českou společnost. Jedním z takovýchto témat je inkluze. Např. pan prezident ji v jednom ze svých posledních projevů označil za nepřínosnou pro společnost. Jaký pohled na danou problematiku máte Vy?

Komentovat názory i činy prezidenta (nejen) v oblasti inkluze je už slovní zásobou vzdělaných a slušných lidí prakticky nemožné. Každá selekce je špatná, každé oddělování (či koncentrování) zavání sociálním inženýrstvím. Podílel jsem se na založení školy s inkluzivním nábojem již v roce 1992 a nevěřících Tomášů bylo vždy dost. Bohužel na této kauze vidíme, jak nebezpečné (a populisticky lákavé) je vyvolávání strachu z čehokoli a postižené děti jsou vděčným terčem. Na druhé straně musíme připustit, že společné vzdělávání má svoje limity na úrovni školy či třídy. Něco zkrátka jít nemůže.

Obdobně sporným tématem pak je oblast přijímacího řízení do SŠ. Považujete stávající systém za optimální, pokud ne, jaké změny byste v něm navrhovali?

Vím, že se mluví o tzv. cut-off skóre, což je samozřejmě sociální past. Jenže pro studium by měly být splněny určitě předpoklady. Nalhávat si, že vysokoškolské studium je pro všechny, je omyl. Stejně to platí o školách středních. Školský systém nesmí mít slepé uličky, musí dávat šance po celý život, to je v pořádku. Ovšem snižování nároků je lhaním do kapsy, které se v budoucnu nepříjemně vrátí.

Do třetice pak problematika tzv. státní maturity. Ptáme se Vás v podstatě na totéž, co v minulé otázce.

Problém je zase v tom, že nemáme stanoveno, co to je maturita, k čemu slouží a proč na ní stále lpíme. V minulosti byla určena pro mnohem nižší procento populace, proto pohled zpět jasně ukáže postupné snižování nároků. Množství let, kdy marně hledáme kvadraturu kruhu, by mělo ukázat, že modelovat jeden maturitní výstup pro absolventa gymnázia i absolventa střední odborné školy nás přivede ke snížení laťky na jedné straně či připuštění více úrovní na straně druhé. Popř. je třeba hledat zcela jiný model.

Od příštího roku pak můžeme očekávat změnu ve financování regionálního školství. Řada politiků se však již nechala slyšet, že by si dokázali představit podstatné změny v této reformě, popřípadě celé její zrušení. Co si o tomto záměru myslíte? Jak se vůbec na samotnou reformu díváte?

Občas přemýšlím, zdali to nepřipomíná čekání na Godota. Rozdělován bude stejný balík peněz, očekávání ředitelů či učitelů jsou podle mne příliš vysoká. Ve školství je podle mne zásadní problém ve využívání financí, které máme k dispozici. Ne všechny se dostanou do škol. Leckdy řešíme v projektech věci několikanásobně dráž. Jasným faktem ovšem zůstává skutečnost, že výší %HDP dávají politici vzdělávacímu systému jasně najevo, co pro ně (ne)znamená.

Samostatnou kapitolou pak je oblast odměňování jak pedagogických, tak i nepedagogických pracovníků. Pokud byste měl tu pravomoc rozhodnout, jak by měly být tyto osoby odměněny, podělte se s námi o to. Souhlasíte se stávajícím vývojem v dané oblasti?

Já budu samozřejmě horovat pro to, aby právě ředitel školy rozhodoval o neporovnatelně větším dílu odměn. Rovnostářství nikdy nikoho nemotivuje. Společně s nezbytným nárůstem finančních prostředků by dostali ředitelé do ruky nástroj, jak ocenit kvalitní učitele, popř. jak je vůbec nalákat do školství. Začít se musí odtud a nesmíme se schovávat za ty řídké případy, kdy s finančním nástrojem nebude umět ředitel slušně a otevřeně pracovat. Jak bude ideálně přibývat zájemců o učitelská i ředitelská místa, bude takový člověk muset odejít.

Jak celkově vidíte směřování vzdělávací politiky v naší zemi?

Chybí nám společenská dohoda, kterým směrem máme jít, chybí mapa naší cesty. A pokud někdo z politiků začne tuto mapu malovat, dostane díky tradičním koaličním tanečkům neúměrně málo času. Navíc škole každý rozumí, mnoho lidí se do ní zbytečně strefuje a neuvědomuje si její společenskou nezastupitelnost. Škola je posledním místem, kde jsou děti z různých sociálních prostředí ještě spolu a potřebuje podporu a úctu. Samostudium a internet jsou výtečné věci, ale základ musí zůstat na škole. Jedině poctivě vzdělaný člověk s dobrými základy odolá tlaku manipulace a populismu.

Pokud byste byl ministrem školství, které změny byste sám učinil, popřípadě uveďte i důvod těchto změn.

Nemám tuto ambici a vadilo by mi hrát podle stranických not. Dával bych najevo, že učitelům, ředitelům, inspektorům i dalším lidem v resortu věřím a stojím za nimi. Hezky se to píše v teple u psacího stolu (za oknem sněží), ale udělal bych vše pro to, aby se ředitelé a všichni další pracovníci mohli v maximální míře věnovat pedagogickému procesu. Taková sisyfovská práce by ovšem potřebovala spolupráci s dalšími ministry, neboť množství zbytečností vyžadují po školách jiné resorty. Moji spolupracovníci by byli slušní, pracovití a čitelní lidé, za nimiž by každý mohl najít jejich dobrou práci, nikoli pouze slova a stranickou loajalitu (mám se probudit, co?...)

Co považujete za největší problémy českého školství, popřípadě kdo a proč mu škodí?

Mnohdy hledáme dávno objevené a nevyužíváme to dobré, na co přišli ti před námi či my sami. Dalšími problémy jsou nedůvěra ve školy a lidi v nich pracující, černobílé vidění světa, nechuť porozumět druhé straně. Možná také netrpělivost – výsledky systémové změny nebudou k dispozici za rok, možná ani za jedno volební období. A ještě něco – je třeba dávat sebevědomě najevo, že děláme dobrou a nenahraditelnou práci.

Pokud bychom v našem rozhovoru na něco důležitého zapomněli a chtěl byste to našim čtenářům sdělit, zde je pro to ideální prostor.

Přeji čtenářům co nejvíce klidu a pohody. Těším se na všechna další setkávání, zdraví Václav Trojan