Oslovili jsme pana Zdenka Slejšku, ředitele Nadačního fondu Eduzměna, ve věci aktuálních problémů českého školství, především pak v oblasti systémových změn ve vzdělávání. Níže přinášíme jeho odpovědi.

Dobrý den pane Slejško, jste velmi známou osobností českého školství, konkrétně pak ředitelem Nadačního fondu Eduzměna. Je zjevné, že Vás většina našich čtenářů zná, přesto bych Vás na úvod našeho rozhovoru požádal o krátké seznámení s Vaší osobou a rovněž s institucí, jíž zastupujete.

Školství a vzdělávání se věnuji celý svůj profesní život. Původním povoláním jsem učitel (biologie – tělesná výchova), mám za sebou 15 let lektorské praxe v oblasti prožitkové pedagogiky. Podílel jsem se na řadě vzdělávacích projektů v roli metodika a manažera pod hlavičkou Prázdninové školy Lipnice a následně sdružení Egredior, které jsem spoluzaložil. V letech 2006–2010 jsem řídil ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze Metodický portál rvp.cz, který se snažil podporovat tvořivé učitele a stal se největším odborným portálem v České republice. V roce 2010 jsem založil obecně prospěšnou společnost EDUin, kterou jsem až do konce roku 2017 řídil.

Od roku 2018 pak stojím za Nadačním fondem Eduzměna, který má za cíl přinést komplexní proměnu českého vzdělávacího systému.  Fond se soustředí na dlouhodobé a udržitelné přístupy, které budou mít prokazatelný dopad na zlepšování učení dětí. Za jeho vznikem stojí čtyři významné české nadace – Nadace České Spořitelny, Nadační fond Avast, Nadace OSF a Nadace Karla Janečka. Nyní finalizujeme detaily pilotního projektu, který spustíme od letošního září na Kutnohorsku. Výstupem této pětileté pilotáže bude ověřený soubor opatření na různých úrovní, který má napomoci efektivnějšímu fungování škol v daném území. Tedy takový soubor aktivit, nástrojů a opatření, které budou ověřeny praxí, důkladně vyzkoušené a vyhodnocené. Následně je chceme nabídnout veřejnému sektoru k rozšíření na další území. Naší ambicí je, aby do roku 2030 došlo k využití modelu podpory vzdělávání na 20 procentech území České republiky. Podle takzvané inovační křivky je to právě onen moment zlomu, kdy se inovace trvale uchytí a stává se středním proudem. 

Na úvod bychom byli rádi, kdybyste v několika málo větách vydefinovali cíle, které si kladete dosáhnout v oblasti českého školství?

Oblast, kterou jsme identifikovali jako málo řešenou je způsob, jak se v celém systému dobře zavádí změny a inovace, aby v konečném důsledku podporovaly rozvoj dětí. Naší vizí je, že se všechny děti učí naplno, s radostí a rovnými šancemi a ze školy odcházejí připravené na budoucnost. Na vzdělávání pohlížíme jako na ekosystém, v němž jsou všechny složky provázané a vzájemně na sebe působí. Proto chceme podporovat takové projekty či iniciativy, které tento přístup budou sdílet.

Z Analýzy výzev českého vzdělávání, kterou si Nadační fond Eduzměna nechal zpracovat renomovanými sociology Danielem Prokopem a Tomášem Dvořákem, nám vyplynulo,  že až polovina českých učitelů vykazuje známky vyhoření – učitelé se cítí být společensky opomíjeni, přetěžováni a bez podpory – a to chceme změnit. U ředitelů vnímáme jako důležité, aby byli lídry s kvalitní odbornou i manažerskou průpravou a měli k dispozici podpůrný systém, který jim umožní rozvíjet sebe i školu. Nikoliv jako dnes, kdy až 70 % svého času tráví řešením nepedagogických záležitostí.

Zřizovatelé by podle nás měli mít zodpovědnost za materiálně technické zajištění chodu škol a zároveň za zajištění kvality výuky. Politici by měli mít školství jako trvalou prioritu. A konečně chceme, aby existovala většinová podpora názoru, že naše země má více investovat do zvyšování kvality vzdělávání.

Jakých změn, případně výsledků jste doposud dosáhli?

Na konci ledna jsme vybrali region, ve kterém uskutečníme pětiletý pilotní program. Tím je Kutnohorsko. Nyní jsme v přípravné fázi a společně s partnery se chystáme zmapovat vše, co v regionu už funguje, na co je možné v oblasti vzdělávání navázat a posunout dál. Zároveň se s místními zřizovateli, řediteli škol, pedagogy i rodiči podíváme na to, jaké skutečné potřeby jednotliví aktéři mají. A domluvíme se na konkrétních opatřeních a aktivitách, jimiž bude možné tyto potřeby naplnit. Ve školách jej pak spustíme od letošního září. Nadační fond Eduzměna vznikl teprve před rokem, v prosinci 2018. Od té doby se nám podařilo sestavit tým pro přípravu projektu. Kromě našich sedmi obsahových partnerů – EDUin, ČOSIV, Elixír do škol, JOB – spolek pro inovace, Společnost pro kreativitu ve vzdělávání, Unie rodičů, Step by step, a evaluátora projektu, kterým je Schola Empirica, máme v širokém týmu zapojeno již více než 80 lidí s potřebnými znalostmi a zkušenostmi z celého vzdělávacího spektra.

Myslím, že se nám již podařilo dát dohromady uskupení lidí a organizací, kteří táhnou za jeden provaz, což není v našem kontextu úplně samozřejmé. A to jak na úrovni dárců, tak i obsahových partnerů, ale i lidí z regionů. Dostáváme zpětnou vazbu, že nám lidé hodně věří a vnímají, že spojením sil opravdu dokážeme dělat zajímavé posuny.

Co považujete za největší problémy českého školství, popřípadě kdo a proč mu škodí?

K tématu problematiky současného školství jsme si nechali zpracovat celou studii - Analýzu výzev českého vzdělávání, z níž vyplynuly tři klíčové oblasti, na nichž se odborná veřejnost vcelku shodne:

1. školství je extrémně a dlouhodobě podfinancované - každoročně v něm chybí 50 miliard korun, aby se Česká republika dostala na průměrnou úroveň zemí OECD,


2. nemáme jasnou dlouhodobou vizi, kam se má školství ubírat, a s každým novým ministrem se směr bohužel mění, což nahrává těm, kteří raději zůstávají na místě,


3. po reformě státní správy v roce 2000 se rozpadl systém metodické podpory škol v regionech a v souvislosti s autonomií škol, která je ve své podstatě správně, se školy dostaly ve svém rozvoji do slepé uličky. Ředitelé škol zůstali na řešení celé řady věcí sami a nezvládají se v dostatečné míře věnovat pedagogickému rozvoji svých škol. Což v důsledku vede k velkým rozdílům v kvalitě škol v jednotlivých regionech a k nerovnostem ve vzdělávání.

Školství nedokáže dostatečně rychle reflektovat proměnu společnosti. České žáky, ale i učitele to ve škole nebaví – v tomto směru vycházíme nejhůře ze všech zemí OECD. Daleko palčivější ale je klesající matematická, přírodovědná a čtenářská gramotnost – v té jsme se dostali dokonce pod průměr OECD.

V České republice je navíc velkým problémem vysoký stupeň reprodukce nerovností – u dětí je velká závislost školních výsledků na socioekonomickém a kulturním statusu jejich rodičů. Abych ale jen nekritizoval – v českých školách vidíme spoustu zajímavých a inspirativních lidí s moderním přístupem ke vzdělávání. I ty chceme v Eduzměně podpořit a vzájemně je propojit, aby mohli inspirovat i další pedagogy.

K tomu, kdo a co mu škodí, je jasné, že není jeden viník, u takto komplexních oblastí jde vždy o více faktorů. Nicméně si myslím, že nejvíce škodí malá pozornost, kterou vzdělávání dlouhá léta věnujeme. Chytré by bylo mít vzdělávání jako prioritu, a to nikoliv deklarativně, ale reálně, činy. V ten okamžik se může leccos pohnout k lepšímu. Naší snahou je právě podpořit úsilí, které vzdělávání posune do středu zájmu.