Již úvodem svého pojednání chci upozornit na fakt, že já sama jsem byla řešeným problémem postižena, tidíž se považuji za osobu, která je kompetentní o dané problematice hovořit. Chápu, že se tomu tak v mnoha případech neděje, tudíž jsem považovala za nutné na tuto skutečnost upozornit. Nyní již ale k řešenému tématu.

K pochopení mého názoru je nutné vstoupit poněkud do historie a říct něco málo sama o sobě. Jsem učitelkou, jejíž praxe se počítá na cca 10 let. Učím v mateřské škole ve Středních Čechách. A stejně jako mnohých ostatních kolegů se mne před zmiňovanými cca 10 lety začal týkat problém naplnění kvalifikačního standardu pro možnost mého dalšího působení ve škole. Neměla jsem tehdy vystudováno potřebné vzdělání.

Před 10 lety jsem se k problému zachovala zřejmě stejně, jako naprostá většina mých kolegyň. Zvláště když starší paní učitelky nás mladší uklidňovaly tím, že se jedná zase o nějaký výstřelek z ministerstva, a že se to stejně zruší. "Přece není možné, aby nás, zkušené pedagožky, někdo nutil se něco nového učit. To už by byl ten svět vzhůru nohama." To a mnohá podobná vyjádření jsem poslouchala ve škole prakticky denně.

A ejhle, paní kolegyně měly pravdu, přichází odklad a ti, kteří neudělali nic (u nás ve škole 100 %) se potutelně pousmívají, jak dobře s těmi neschopnými úředníky vymetli. I pro mne přišlo nové utvrzení, že být aktivním se opravdu nevyplácí.

Uplývá několik let a přechodné období se krátí. Nyní již "zkušenější" se řadím ke kolektivu starších kolegyň a již s notnou dávkou nadhledu "vyučuji" své nové mladé nezkušené kolegyně, kterak "s nimi vyběhnout."

Následně ale přichází zásadní zvrat v mém životě a do mého života přichází vysněný muž. Shodou okolností pedagog, a to na střední škole. Zřejmě z důvodu pocitu vlastní méněcennosti se rozhoduji studovat a doplňuji si svou vysokoškolskou kvalifikaci. Nikoliv z důvodu legislativního, ale osobního.

A světe div se, pokus ministerstva tři a tentokrát úspěšný. Nikdy byste nevěřili, v jakém jsem byla šoku, nečekala bych, že ti "neschopní úředníci a politici" budou někdy schopni svůj záměr dotáhnout do konce. Ačkoliv vnitřně šťastná, sleduji své starší kolegyně, které opětovně s úsměvem unikají zodpovědnosti díky výjimkám. Mé milé drahé mladé kolegyně ovšem nikoliv a času již nezbývá nazbyt.

Dostávám se k závěru svého pojednání. Ti, kteří čekali buďto obhajobu daného systému anebo jeho pohanění se nyní budou zřejmě divit. Nyní již vidím, že samotný problém zvýšení kvalifikace pedagogů nespočívá v naplnění tohoto cíle, ale v zásadní nechuti pedagogů (především starších) se jakkoliv účastnit čehokoliv, co po nich vyžaduje jakoukoliv námahu. A to je smutné. Místo věčných nářků, jak jsou ti nahoře zlí a co vše po nás chtějí, by se měli pedagogové zamyslet, zda to také není dobré pro ně samotné. Je přeci ostuda chtít po dětech, aby se vzdělávali a pak následně se odmítnout vzdělávat sám. Děti také nevidí, že vzdělání pro ně bude mít význam. Trochu mi to připomíná slogan "Kázat vodu a pít víno."

Co bych tedy chtěla říci závěrem? Záměr ministrestva byl zcela správný, nyní již to vidím a především jsem nijak neutrpěla tím, že jsem se více vzdělala. Vždyť jsem přece pedagog. Co ale bylo špatně je to, že straším kolegům byl poskytnut prostor k "úniku". Jde o propagaci nezodpovědnosti. A upřímně, když byl zákon schválen, tak těm, kteří z něj uniknou bylo v té době 35 let, čili byli ještě mladí. Je to nespravedlivé. Každopádně jsem ráda, že se daný zákon konečně podařilo schválit.