Již mnohokrát jsem se zamýšlel nad problémy českého školství a pokaždé jsem se dobral ke stejnému názoru. Problémy českého školství souvisí především s českými pedagogy. Hned na úvod chci upozornit, že jsem sám pedagog a tudíž tyto problémy beru i na svá bedra. Je také zřejmé, že můj názor není v žádném případě plošným hodnocením každého jednotlivého pedagoga, ale spíše kritikou mnoha jednotlivců.

Celý problém dle mne spočívá v koloběhu tzv. nekvality. Dokážu pochopit, že mí starší kolegové jsou po všech těch létech již unaveni, a to nejen výkonem své profese, ale prostě i věkem, přesto je nic neomlouvá v jejich velmi častém postoji, kdy se vyjadřují ve smyslu, že současná mládež je horší než ta předchozí, že je nevychovaná, a že z ní nic nebude. Jedná se o prostý alibismus a neschopnost naučit něco sebe sama.

Kvalitní pedagog by se měl vzdělávat v průběhu celého života, a to nikoliv ve své odbornosti, ale především v komunikačních dovednostech a dalších kompetencích, které jsou dnes velmi potřebné pro výon jakéhokoliv povolání spočívajícího v práci s lidmi.

Dalším zásadním problémem je ale také mladá generace pedagogů, kteří si profesi učitele nevybírají mnohdy z přesvědčení, ale z prostého důvodu, že se na daný obor dostanou. Jestliže pak nenacházejí práci, zůstávají nemotivovaní na školách, ale jen po dobu, kdy se uvolní jakékoliv jiné pracovní místo. Kvalita uchazečů o profesi pedagogů je také velmi pochybná. Někde jsem četl, že uchazeči o pedagogické studijní obory dosahují na SŠ druhých nejhorších výsledků, a to jen před uchazeči o zemědělské obory.

Celý systém je tedy paralizován a řešení se hledají všude možně, jen ne tak, kde by se hledat měly. Podle mne žádné ministerstvo anebo jiná organizace nenapraví to, že každý pedagog začne především sám u sebe. To je jediná cesta ke zlepšení kvality našich škol.