V nedávných dnech a v podstatě kontinuálně až dodnes jsem sledoval a sleduji děsivé obrázky z Paříže, kdy sice na oko pár "bláznů" demonstruje sílu Alláha, z mého pohledu se však jedná o zásadní mezník ve vývoji současné vyspělé civilizace a možná i celé lidské rasy.

Co se tedy podle mého mínění stalo? Stalo se to, co se dalo již velmi dlouho dobu očekávat. Narazily na sebe dvě vidění světa. V dnešním technikáliemi propojeném světě se již zřejmě nelze vyhnout nárazníkovým zónám, kdy na sebe narážení různá pojetí vidění civilizace.

Již na začátek svého článku musím upozornit na to, že nepatřím k lidem, kteří by okamžitě multikulturalismus smetli ze stolu, nejsem ten, kdo hledá rychlá řešení, problém je totiž v tom, že daná situace lehké řešení skutečně nemá.

V čem je tedy problém? Proč jsme odkázáni na to, setkávat se stále častěji s teroristickými útoky, s osobami vyznávajícími radikální pojetí islámu, s nepochopitelnou laxností některých lidí k hodnotě lidského života?

Jako ve všem, problém je ukryt v lidské hlouposti. Co se tedy podle mne děje? Nic zásadního. Děje se to, co již historie mnohokrát zažila. Děje se to, že jedna civilizace ve své podstatě sama v sobě umírá, i když si to není schopna přiznat.

Jsme svědky zániku jedné civilizace, která po dlouhou dobu vévodila jak lidské historii, ale také kultuře, ekonomice a dalším odvětvím lidské činnosti. Jsme svědky zániku "naší civilizace."

To by samo o sobě nebylo to nejhorší, problém je v tom, že si za to ve své podstatě můžeme sami.

Naše západní civilizace se vyvíjela desítky až stovky let. Dokázala čelit veškerým hrozbám, které se jí postavily do cesty. Demokraticie dokázala čelit a překonat fašismus a komunismus, ideály, které v sobě nese, nebylo možné překonat žádnou totalitní diktaturou. Jak již to ale bývá, pýcha předchází pád.

Samotná funkčnost demokracie je nezpochybnitelná, problém je ale v to, že dostatek a přebytek v sobě generuje potřebu kumulace. Z daného důvodu jsme se ocitli ve světě, který je protkát neuvěřitelným množstvím sociálních systémů a jistot, kdy jsme odkázání nesmyslným způsobem jedna generace na druhou. Současné důchody nejsou vytvářeny současnou generací, budou vytvářeny hypoteticky někdy v budoucnu. To je ale v kostce základ rozvratu naší civilizace. Nejsme totiž schopni čelit myšlenkám, které žijí ze dne na den. Neustále své problémy odsouváme k budoucím generacím a předpokládáme, že je jednou vyřeší.

Současný systém v sobě generuje nedostatek pracovních sil v současné chvíli. Není možné ufinancovat takové množství důchodců současnými mladými lidmi. Z tohoto důvodu přichází koncept multikulturalismu. Potřeba levné zahraniční pracovní síly neustále roste. Jedná se ovšem o časovanou bombu. První generace kulturně rozdílných osob, která přichází do vysněného blahobytu pracuje od rána do noci a vytváří hodnoty, které by měly být předány jejich dětem. V žádném případě nepodezírám současné utečence do našeho státu, že by zde přicházeli s myšlenkou na zničení tohoto státu. Naopak. Věřím, že jsou nadšeni svým novým domovem.

Problém přichází v dalších generacích, které se dostávají do obdobné pasti, v níž jsme se ocitli sami. Děti utečenců se prvotně snaží asimilovat. V naší společnosti a v našich školách se ovšem jedná o jev neobvyklý, ba co víc, zavrženíhodný. Rodiče raději své děti ze školy vezmou, než aby čelily tomu, že jejich dítě bude chodit do školy s někým jiným. To není má myšlenka, to je holý fakt. Tyto děti pak postupně zůstávají v síti sociálního "zabezpečení", kdy si uvědomí, že za v podstatě nulové aktivity se mohou mít poměrně dobře. To pak vede k celkovému rozvratu jejich hodnotového měřítka.

Daslším vývojem se pak dostáváme k postupné celkové segregaci této společnosti, která místo toho aby byla přínosem, se postupně stává zátěží tohoto státu. Je jí to také poměrně často připomínáno.

Dostávám se k závěru svého pojednání. Co se tedy vlastně děje? Děje se to, že naše vlastní civilizace není schopna čelit sama sobě, není schopna řešit své vlastní problémy svými vlastními silami. Asimilací osob jiných národů se snaží tento problém vyřešit, problém je však v tom, že asimilujeme pouze jejich hruhou pracovní sílu, nikoliv jejich myšlení. Vzniká pak paradox, kdy obě civilizace sedí na zadku s napřaženou dlaní a očekávají, že se o ně stát postará. Ani jeden z nás ovšem nechápe, že stát jsme my všichni dohromady.

Co tedy s tím? Těžká otázka vyžaduje těžké řešení. Vraťme se tam, kde jiní slaví úspěch. Rozbijme naše sociální (někdy až socialistické) systémy. Nechme lidem volnost, ale dejme jim i zodpovědnost se postarat o sebe sama. V tom podle mne tkví kámen úspěchu. Věčné přehazování problémů zodpovědnosti a povinnosti na jiné vede k alibismu a tím i k zášti vůči svému vlatnímu státu.