V posledních několika týdnech se prakticky ze všech médií týkajících se vzdělávání dozvídáme, že jakákoliv regulace ze strany ministerstva ve věci optimalizace oborů středního a vyššího odborného vzdělávání zavání komunismem. Protože s vyjádřením rádoby „odborníků“ nesouhlasím, nedalo mi to a musím se v dané věci ohradit. Pokusím se svou úvahu koncipovat do několika málo bodů tak, aby bylo jednoznačně rozlišitelné, na základě jakých argumentů se rozhoduji.

Za prvé, jedná se o cílenou snahu regulovat vzdělávací soustavu. Má odpověď zní ano. Je to opravdu tak, ze strany ministerstva jde o nátlakovou hru, která je bez ohledu na stimulační zdroj zodpovědná za směřování vzdělávací soustavy nějakým směrem. Na obranu je potřebné říct, že stávající směr řízení mi přijde jako statisticky podložený a finančně udržitelný.

Za druhé se jedná o prvek známý pouze z totalitních režimů. Zcela zásadně nesouhlasím. I největší liberálové v oblasti školství si nedokážou představit neregulovanou vzdělávací soustavu za předpokladu její bezplatnosti. Jedná se o zcela zásadní protimluv. Nemůžu říct, že chci něco zadarmo, ale nechci se přizpůsobit. Tzv. neplacená anebo lépe řečeno normativně placená vzdělávací soustava je samozřejmě možná. Zde ale musí vždy stát zakročit, a to ve formě dobrého hospodáře, jinak je lidmi považován za neefektivního a rozhazovačného.

Z této úvahy vychází třetí dogma. Jestliže je škola zdarma, může si každý vybrat obor podle svého úsudku a přání. Zásadní nesouhlas. Premisa je špatná, protože nic není zadarmo. Jestliže se celá společnost skládá na vzdělání ostatních, je absolutně nesmyslné, aby si někdo volil obor jen proto, že se mu nechce do práce. Jedná se o společenskou domluvu, kdy jedna skupina obyvatel se skládá na druhou za předpokladu, že si tento vzájemný benefit vybere např. formou vyššího důchodu, neboť nechali vystudovat lidi, kteří by na to jinak neměli finance. Ti jim to pak vrátí vyšší efektivitou práci a tedy vyššími daněmi jdoucími do důchodového systému. Daný princip možnosti výběru si oboru jen na základě svého přání by dával smysl, pokud by existoval institut placeného školného. Jestliže existuje společenský „dar“ v dané věci, platí stejně jako ve všech veřejných financích princip efektivního, optimálního a kontrolovatelného hospodaření.

Na závěr čtvrté dogma. Technické a manuální obory jsou přežitkem. Živí se jimi maximálně Asiati a jiné chudé národy. To je samozřejmě pravda. Na stranu druhou, jedná se o nejrychleji rostoucí ekonomiky, které prakticky netrpí pojmem nezaměstnanost (jestliže vezmeme v potaz kvalifikovanou pracovní silou). Osobně věřím, že konečně skončí období povyšování se nad tyto lidi. Ano, Evropa je úžasný kontinent s nepřebernou historií.  Její zásadní problém ale tkví právě v této přezíravosti. K čemu je nám 10 procent kunshistoriků, kteří nikdy nenaleznou práci? Proč má mít každá evropská žena vysokou školu humanitního zaměření, když následně není ochotna vzít manuální práci, naopak očekává zaměstnání, které je jí hodno, bohužel jej nikdo nenabízí? Abych byl fér, tak stejné je to u mužů, kteří si myslí, že je pod jejich úroveň dělat něco, co dělají např. v Asii?

Měli bychom se vzpamatovat. Nesouhlasím s regulací trhu, bohužel ale v pojetí financování českého školství nemohu jinak. Jestliže nemáme placené školné, nezbývá nám při omezeném množství finančních zdrojů nic jiného, než vynakládat finance efektivně. Jestliže naprosto jednoznačně víme, že studium humanitních oborů je nejdelší, nejdražší, ale současně i nejvíce neuplatnitelné, byli bychom blázni, abychom jej bezmezně umožňovali. To udělá buď hlupák anebo někdo, kdo je na tom finančně zainteresován.