Nazývejme věci správnými jmény. Skoro dvacet let již uplynulo od pádu totality a já se stále nestačím divit, jakým způsobem je naše společnost stále hodnotově pokřivena. Oněch čtyřicet let strávených ve skleníku nevědomosti, zapomnění a „jistot“ neustále přetrvává a bohužel mám někdy pocit, že i narůstá v myslích některých našich občanů.

Lze samozřejmě polemizovat, uvažování je věcí naprosto legitimní (alespoň ve svobodném režimu), přesto však zastávám názor, že největším prohřeškem KSČ bylo naprosté pokřivení veškeré reality, na které život stál od nepaměti. Jak jinak mi někdo dokáže vysvětlit, že naprosto základní a logické stavební kameny naší společnosti jsou postaveny do jiné roviny, než jaká je v jiných (dobře fungujících) ekonomikách obvyklá?

Bombardování předvolebními sliby o neplaceném školném, zdravotnictví pro každého, navyšování důchodů k důstojnému stáří je zcela nemožné se i v nejodlehlejších koutech této republiky vyhnout. Co však ony billboardy již nedodávají je podstata samotného „neplaceného systému“ oněch základních služeb.

Snad nikdo již nemůže myslet vážně myšlenku (tak pěkně rozpracovanou v Marxových knihách) o naprosté rovnosti si lidí ve společnosti. Kdo by přece jen nechtěl tuto myšlenku zavrhnout, doporučuji mu návštěvu Kuby anebo KLDR, kde do určité míry je tato myšlenka stále živá, když pomineme ty osoby, které určují pravidla této „rovnosti“. A v tom je právě celý problém. Lidé jsou si v „rovnosti“ rovni tzv. více či méně. Nelze postavit společnost bez hierarchie, to by popíralo jakoukoliv strukturu, nastal by systém chaosu a anarchie. Někdo musí dávat společnosti pravidla a vizi do budoucna. Co si zřejmě lidé nejvíce zaměňují při pojmu rovnost, je pojetí jí samotné. I v kapitalistických státech nikdo nezpochybňuje, že rovnost si před právem či v přístupu k základním státním službám je naprosto samozřejmá. Čím se však od totalitních států odlišuje, je svoboda, která je v demokratických státech lidem nabízena, svoboda vzdělávat se do takové úrovně, jakou jsem ochoten investovat do své budoucnosti, svoboda pořídit si tak kvalitní zdravotní péči, která je mi šita na míru, svoboda rozhodnout se o své daleké budoucnosti, jak chci trávit stáří, jestli v Karibiku či naštvaný doma u okna. To jsou hodnoty, které nelze směšovat do jednoho balíku služeb, které by měl stát být povinen nabídnout všem, jak si mnohdy někteří lidé myslí. Vždyť jak by se jim samotným líbilo, kdyby je někdo nutil jít studovat vysokou školu, když sami jsou spokojeni a uživí se (mnohdy lépe) s výučním listem? Ne, vážení, takovýto systém zaměňuje lidské požadavky a svobodnou vůli si je vybrat. To odlišuje stát svobodný od totalitního.

Někdo namítne, že všechny tři zmiňované hodnoty jsou veřejným statek. Ano, do určité míry souhlasím, jsou však statkem především individuálním, každý z nás si musí vytvořit svou vlastní cestu života, nikoli se podřizovat předpisům a zákazům, což by v případě pouze veřejného statku platilo (a mnohdy u nás i platí). Každý je svého štěstí strůjcem, a to i v tom dobrém, ovšem i v tom zlém. Veřejný systém by měl být pouze rámcem, definujícím pravidla a mantinely, standard a jasnou definici, na co mají právo všichni a co je již veskrze osobní svoboda a ochota.

Vzdělání je důležitou složkou svobodného státu, je ovšem veskrze osobní svobodou každého z nás, pro jaké vzdělání se rozhodneme. Vzdělání je investice, investice každého z nás do budoucna, oběť, jakou jsme ochotni vložit do své budoucnosti. Za každou oběť se ovšem platí, to věděli již naši předci. Existuje přeci přímá úměra mezi stupněm vzdělání a uplatnitelností se na trhu práce. Každý, kdo předpokládá, že mu vzdělání přinese kvalitnější a pohodlnější život, by si měl za tyto služby zaplatit, to je skutečná spravedlnost. Kdyby si každý úspěšný manažer zaplatil své vzdělání, které mu pak přinese záviděnihodné množství peněz, zřejmě by ve společnosti nebyla taková vůle nevole o nespravedlivých platech.

Zdraví, to je ochota, ochota a zodpovědnost každého z nás, se o tento nejzákladnější individuální osobní statek sám starat s nejlepším vědomím a svědomím. Ochota kuřáka přestat kouřit, ochota alkoholika přestat pít. Současný systém je do určité míry pokřivený, neboť pokud mají mít dva prvně zmiňovaní stejný standard jako člověk, který přijde nešťastnou náhodou o zrak či o nohy, je něco určitě špatně. Zdravotnictví má pevně definovat na co mají nárok všichni, na co jen někteří a co by si měl zaplatit každý z nás. Má tvořit hodnotový rámec tak, aby každému měřil skutečně stejně, aby potíral rozdíly, které jsou při vstupu do systému již dávno vytvořeny.

Stáří je jistota. Každý s určitostí ví, že jednoho dne určitě zestárne. Každý ovšem neví, že zasloužené zakončení života by mělo být jakousi účtenkou na naší nelehké životní cestě, která by měla pevně vymezovat naše zásluhy i naše prohřešky. Každý by měl být s tímto faktem obeznámen již v útlém mládí, aby se s tímto faktem vypořádal. Aby se na totu skutečnost jak morálně, tak i finančně připravil.

Vážení občané, uvědomte si jeden základní fakt. Lidé si nejsou rovni, každý má jiné dispozice i indispozice, každý má své zájmy. V honbě za rovností pak popíráme tyto individuální statky každého z nás a ve své podstatě ženeme mnohé lidi tak, kam sami nechtějí jít a jsou nešťastnými. Eliminací těchto nerovností je paradoxně opět nerovnost spočívající v ochotě, míře investování a v uvědomění si toho, kým jsme a kým chceme být.