Položili jsme několik aktuálních otázek týkajících se oblasti vzdělávání odbornému konzultantovi EDUinu, panu Tomáši Feřtekovi. Zde přinášíme příslušné odpovědi na uvedené otázky.

Dobrý den pane Feřteku, jste velmi známou osobností českého školství, konkrétně pak odborným konzultantem organizace EDUin. Většina našich čtenářů vás zná. Přistupme tedy rovnou k dotazům.

1)Na úvod bychom se vás chtěli vzhledem k blížícímu se nabytí termínu účinnosti zeptat na změnu financování regionálního školství. Jak tuto změnu chápete?

Jak se na to ptám ve školách a jak vnímám postup ministerstva i debatu uvnitř úřadu, nemá nikdo přesnou představu, jak bude nové financování fungovat, respektive, kde všude může nastat problém. Chápu, že nový systém financování je potřeba, že vedlejší efekty financování na hlavu například nutí střední školy přijímat prakticky každého, kdo se přihlásí, ale opravdu neumím odhadnout, jaké jiné problémy nový systém způsobí. Ale v tomto směru jsem jen vnější pozorovatel, vím o tom málo.

2) V souvislosti s předchozí otázkou by nás zajímalo, zda očekáváte, že náběh této reformy způsobí nějaké problémy samotným školám?

Viz předchozí odpověď.

3) Velmi diskutovaným tématem posledních dní pak je problematika povinné maturitní zkoušky z matematiky. Jak vývoj v této oblasti a stávající postoj pana ministra vidíte?

Jak EDUin, tak já osobně říkáme už opravdu hodně dlouho totéž. Zavedení povinné maturitní zkoušky z matematiky, tedy třetí povinné zkoušky v rámci společné části maturity, v tuto chvíli není rozumné. Jen bychom zakonzervovali současný nevyhovující stav výuky. Tedy toho, co a jak se z matematiky učí. Proto mi návrh ministra zachovat volbu mezi matematikou a cizím jazykem přijde rozumný. K čemu jsem podstatně skeptičtější, je reálná možnost proměnit podobu testů a podobu vyučování v tom vymezeném desetiletém horizontu. Odklad vítám, ale nejsem si jistý, zda je šance provést tu změnu, kvůli které ministr o odkladu uvažuje.

4) Vůbec celá oblast maturitní zkoušky je poněkud problematická. Co si myslíte o stávajícím modelu? Pokud jej nespatřujete optimálním, jaké změny byste si dokázal představit?

Nemyslím si, že třeba za deset let by dávalo velký smysl dělat maturitu v dnešní podobě. Neověřovala by nic podstatného z hlediska jak vysokých škol, tak potenciálních zaměstnavatelů. Předpokládám postupný vývoj, kdy stát si ohlídá jen testy a na školách se bude postupně směřovat od předmětových zkoušek k obhajobě závěrečné práce, která bude mít praktickou i teoretickou část. Ostatně na mnoha školách se tak maturuje už dnes. Zavést takovou obhajobu jako jednu ze zkoušek profilové části maturity je už teď v pravomoci škol a často toho využívají. Taková práce umožňuje ověřit jak znalosti, tak dovednosti, prověřit aktivní znalost cizího jazyka, schopnost práce s textem i digitálními technologiemi. Tudy myslím vede cesta k užitečné závěrečné středoškolské zkoušce, ať už jí budeme, nebo nebudeme říkat maturita.

5) Obdobně problematickým bodem pak je povinná přijímací zkouška do maturitních oborů středních škol. Jak se na stávající model díváte?

Aktuální maturitní model má své chyby, ale má smysl ho vyvíjet. Jednotné přijímačky jen škodí, prakticky nic nepřinášejí. Zrušil bych je, respektive bych je nedělal jednotné a povinné. Pokud nějaká střední škola chce přijímat na základě testů Cermatu, ať to dělá. Ale nenutil bych k tomu ty školy, které to omezuje ve výběru těch žáků, o něž stojí. Jednotné přijímačky byly zavedeny jako síto, které mělo přesměrovat žáky na jiné, nematuritní obory. K tomu nedošlo a myslím, že ani nedojde. Ostatně není k tomu důvod, podíl nematuritních oborů je u nás v evropském srovnání už tak velmi vysoký. Zkušenosti ze vzdělávacích politik jiných evropských zemí ukazují, že podobná síta, v zásadě funkční v druhé polovině minulého století, dnes nefungují. Musíme tedy hledat jiné způsoby přijímání na střední školy. Možných vzorů po celé Evropě je dostatek.

6) Poněkud pozapomenutým problémem pak je oblast inkluze. Jak se na vývoj v této oblasti díváte již s časovým odstupem?

Tady se shodnu se zprávou České školní inspekce. Změny financování a organizace výuky, k nimž došlo v roce 2016, považuji za nutné. Školy musejí mít možnost vyrovnávat se s tím, že do nich přicházejí stále rozdílnější děti, včetně například cizinců. Ony se o ně musejí postarat a potřebují k tomu personál a peníze. Proces samotný měl a má spoustu chyb a organizačních zádrhelů, ale výroky politiků o „zrušení plošné inkluze“ považuji za nesmyslné. Dnes už se nelze vrátit ani před rok 2016, kdy se měnilo financování, natož před rok 2005, od kdy onu „plošnou inkluzi“ máme v zákoně. Protože co by to „zrušení“ reálně znamenalo? Sebereme zase školám peníze na to, co reálně dělají a necháme na nich, aby se s dětmi, které mají nějaké jiné vzdělávací potřeby, vyrovnali po svém a za svoje? To přece není řešení.

7) Jste jakýmsi vizionářem našeho školství. Jak byste si představoval školu budoucnosti v českých podmínkách?

Nejsem žádný vizionář. Jsem novinář, kterého zajímá vzdělávání a mám poměrně slušnou zkušenost s tím, jak školy prakticky fungují. Takže vím, že na školu budoucnosti se lze jít už dnes podívat. Je jich dost a po celé České republice. Třeba montessori oddělení veřejné Základní školy Na Beránku v Praze 4. Přesně tak si představuji směr, kterým by se naše veřejné školství mělo vydat. Škola s velkou mírou inkluzivity, hodně samostatné práce, manuální a intelektuální výkony v rovnováze, takže velká šance pro všechny děti, že mohou zažít úspěch. Spokojené děti, spokojení učitelé, spokojení rodiče. Opravdu dobré.

8) Jak celkově vidíte směřování vzdělávací politiky v naší zemi?

To je tak široká otázka, že se na ní těžko odpovídá. Přijde mi, že došlo spíš k pozitivnímu posunu. Jednak poslední vlády konečně začaly reálně přidávat na penězích, aktuální ministr je někdo, kdo je schopen koncepční práce, a vznikají nové organizace, které opravdu chtějí vzdělávání modernizovat zezdola a pracují v nich lidé z praxe. Ať už je to studentský spolek Otevřeno, iniciativa Učitel naživo, nadační fond Eduzměna a další.

9) Co považujete za největší problémy českého školství, popřípadě kdo a proč mu škodí?

Že by mu někdo aktivně škodil, to si nemyslím. Pokud jde o problémy, jednoduchý výčet: nedostatek kvalifikovaných učitelů, zásadní a dlouhodobé podfinancování systému, trvající selekce na základních školách a z toho plynoucí mizerný stav vzdělávání na druhém stupni, nehybnost středních škol… Netrvám nutně na tomto pořadí a dalo by se ještě docela dlouho pokračovat.

10) Nikdy nekončícím tématem českého školství pak je oblast odměňování pedagogů. Jak se na vývoj v této oblasti díváte?

Přes všechnu snahu jsou platy učitelů nízké, a ještě dlouho budou. Tedy ještě dlouho nebudou natolik konkurenceschopné, aby byly schopné udržet i přitáhnout opravdu schopné a kreativní lidi. Ti, kteří takoví jsou a pracují ve školství, v něm nejsou kvůli penězům, ale navzdory penězům.

11) Pokud bychom v našem rozhovoru na něco důležitého zapomněli a chtěl byste to našim čtenářům sdělit, zde je pro to ideální prostor.

Přes všechny zádrhele vidím ten vývoj vlastně optimisticky. Občas se říká, že se české školy nezměnily a je to jak za Rakouska (komunistů či krále Klacka). Ale není to tak. Proměnila se prakticky každá škola, byť se mění různým tempem a v různé kvalitě. Ale opravdu se nestává, že byste přišli do základní školy a měli pocit, že jste v ukázňovacím ústavu s atmosférou věznice. Šedé chodby, nevrlé učitelky a děti kroužící ve dvojstupu po chodbě se svačinou v ruce. Ještě v devadesátých letech to bylo zcela běžné. Školy i uvažování učitelů se mění, jen to pro nás občas není viditelné, protože leckde jsou ty změny velmi pomalé. Je dobré si to připomenout pokaždé, když bychom na adresu současného školství chtěli utrousit nějakou tu jedovatou poznámku. Na to, kolik do něj investujeme, funguje náš vzdělávací systém překvapivě dobře.

Závěrem bychom chtěli panu Feřtekovi velice poděkovat za jeho čas a ochotu.