Oslovili jsme pana Petra Hartmana, komentátora  Českého rozhlasu, ve věci aktuálních problémů českého školství. Níže přinášíme jeho odpovědi.

1)     Dobrý den, pane Hartmane, nejen odborníkům, ale i mnoha laikům jste znám jako výrazná komentátorská osobnost české politické scény (Český rozhlas). Je nám zřejmé, že oblast školství se neřadí mezi prioritní oblasti, kterými se zabýváte, přesto bychom se Vás chtěli dotázat na několik otázek z oblasti politického řízení a politického vlivu na české školství. Budeme velmi rádi za Vaše odpovědi. Úvodem bychom začali asi nejlogičtějším tématem, které se nabízí. Zajímal by nás Váš názor, zda je české školství prioritou pro současnou vládu, případně pro celou politickou reprezentaci?

Nepamatuji si, že by se nějaká vláda v historii České republiky nehlásila k tomu, že chce podporovat školství. Frází o tom, že investice do školství je tou nejlepší investicí, jsme slyšeli mnoho. Bohužel tomu neodpovídají konkrétní výdaje ze státního rozpočtu a jejich smysluplné využití pro rozvoj a vyšší kvalitu vzdělávání v této zemi. Česko se dlouhodobě řadí mezi země s nízkým poměrem výdajů na školství vůči HDP.

2)     V tomto duchu bychom chtěli pokračovat, neboť o finance jde samozřejmě vždy až na prvním místě. Myslíte si, že finanční prostředky vložené do českého školství jsou dostatečné a případně efektivně využité?

Úroveň platů lidí působících ve školství, dostupnost vzdělávání a kvalita výuky vyvolávají dojem, že peněz není nadbytek. Zároveň se dá polemizovat o tom, zda nejsou zbytečně vydávány na různé experimenty, jejichž přínos pro kvalitu vzdělávání je sporný. Namátkou mohu zmínit akci internet do škol. Podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu bylo nehospodárně vynaloženo 800 milionů korun.

3)     Velmi diskutovaným tématem pak jsou platy českých pedagogů. Myslíte si, že jejich nároky na zásadní zvýšení těchto platů jsou opodstatnitelné? Co, kromě vyšších platů podle Vás může zvýšit kvalitu české vzdělávací soustavy?

Ke kvalitní výuce pochopitelně patří kvalitní pedagogové. Jednou z podmínek k zajištění jejich dostatečného počtu je jejich finanční ocenění. To v minulosti neodpovídalo významu vzdělávání v České republice. Nízké platy schopné lidi ze školství vyháněly. Mzdy sice rostou, ale zatím se nedostaly na takovou úroveň, která by zajistila příliv schopných učitelů.

4)     Nemůžeme se vyhnout otázce, která v tuto chvíli rovněž rezonuje, a to je reforma financování škol. Myslíte si, že odklon od normativního financování je krok správným směrem? Víme, že se jedná o otázku spíše odbornou, vyvolala však poměrně závažné politické pnutí mezi jednotlivými stranami.

Financování podle počtu žáků znevýhodňovalo menší školy. Zároveň mohlo vést ke snaze udržet při studiu za každou cenu žáky, kteří by za jiných okolností museli školu opustit. Přechod na financování podle odučených hodin může být v tomto směru lepší. Problém je v tom, že nemusí motivovat ředitele k nabírání žáků nad optimálně stanovenou hranici. Což by pro některé děti mohlo zkomplikovat dostupnost výuky.

5) Následuji dvě otázky, které se řeší takřka denně. První z nich je povinná maturita z matematiky, potažmo celý systém tzv. státní maturity. Jak se danou oblast díváte Vy?

Přijde mi skandální, jakým způsobem politici se státní maturitou zacházejí. Jak dlouhodobě udržují v nejistotě žáky a také pedagogy. Je těžko představitelné, že v pololetí jednoho školního roku ještě nevědí, zda v tom příštím bude maturita z matematiky povinná.

6) Druhým velmi diskutovaným tématem pak je umožnění vyučovat pedagogům, kteří nebudou tzv. kvalifikováni. Při současném nedostatku pedagogů se to jeví jako logický postup.

Rozumím tomu, že zde panuje obava z toho, že by de facto byl zpochybněn význam pedagogického vzdělání. Zároveň jeho dosažení automaticky neznamená, že se z absolventa stane kvalitní učitel. V některých předmětech a oborech není na škodu konfrontace prostředí školství s praxí. Tedy výuka lidmi, kteří načerpali znalosti jiným způsobem, než studiem na pedagogické fakultě. Pochopitelně musí mít předpoklady učit. Bylo by dobré nalézt přijatelný kompromise mezi dvěma krajními postoji. Mezi tím, že mohou učit pouze lidé mající příslušné pedagogické vzdělání a tím, že může učit prakticky kdokoli.

7) Dalším mnohokrát již vytaženým problém je otázka tzv. víceletých gymnázií. Mají podle Vás ve stávajícím systému místo?

Pokud budou skutečně sloužit k vzdělávání mimořádně talentovaných dětí, tak ano. V současné době to někdy vypadá na to, že je to spíše otázka prestiže některých rodičů. V neposlední řadě k jejich existenci upínají naději ředitelé některých základních škol, kteří odchodem žáků na víceletá gymnázia řeší nedostatečné kapacity svých vzdělávacích ústavů.

8)     Co považujete za největší problémy českého školství, popřípadě kdo a proč mu škodí?

Českému školství nejvíce škodí snaha politiků mu pomoci. Jejich kroky jsou nepředvídatelné a někdy se navzájem popírají. Problém není tudíž pouze v nedostatečném financování, ale také v dlouhodobé nestabilitě prostředí a pravidel, která ho mají regulovat.