Oslovili jsme pana Miroslava Hřebeckého, programového ředitele EDUin, o. p. s., v otázkách týkajících se stávajícího nouzového stavu v České republice. Rozhovor s ním přinášíme zde.

1) Začněme trochu osobně. Dne 5. října 2020 byl na území České republiky v souvislosti s tzv. koronavirovou nákazou opětovně vyhlášen vládou ČR nouzový stav, a to na dobu 30 dní. V následujících dnech byla usneseními vlády nejprve omezena a následně zakázána osobní přítomnost žáků a studentů na základním, středním a vyšším odborném vzdělávání, dále pak osobní přítomnost žáků na základním uměleckém vzdělávání a dalších. S ohledem na opakování stavu z jara tohoto roku by nás zajímalo, zda jste dané kroky očekával? Případně, zda Vás jednání vlády překvapilo?

Druhou podzimní vlnu jsem očekával, otevřeně se o ní mluvilo. Nikdo asi nečekal ten rapidní vývoj, ale EDUin již v červnu ve webináři Jak restartovat školu po covidu vyzýval ředitele k urychlené tvorbě pandemického plánu a k nácviku hladkého přechodu na distanční výuku. Které školy využily logistické přípravy v létě a naživo se žáky v září, jistě od října nelitovaly.

2) Školy přešly na tzv. distanční vzdělávání. Měla podle Vás vláda nějakou jinou možnost, jak vzdělávání řešit?

Když nebudeme rozebírat konkrétní načasovanost, tak principiálně asi ne. Ostatně v ostatních zemích světa to probíhá plus mínus podobně. Jinou otázkou je ale samotná podoba distanční výuky, tady jsou bohužel rozdíly v kvalitě provedení mezi školami i jednotlivými učiteli stále obrovské.

3) V souvislosti s distančním vzděláváním, vláda po jarní vlně přislíbila školám technické vybavení umožňující daný typ výuky. Postupovala správně a dostatečně rychle?

Sněmovna vyzvala vládu v létě, vláda schválila v srpnu. Ministerstvo reagovalo na státní správu překvapivě operativně, za to je třeba je pochválit. Mohli bychom tady rozebírat, že kdyby byly prostředky investované celou společností do vzdělávání dlouhodobě odpovídají potřebám, nemuseli jsme to nyní řešit ad hoc, ale fňukání není v dané situaci na místě. Spíše bych chtěl zmínit, že střední školy prostředky neobdržely. Sice měly v minulosti mnoho možností pořízení techniky z grantových zdrojů, ale i tak se měl ustavit jakýsi „havarijní fond“, aby se zalátaly díry i v sekundárním školství.

4) Nyní otázka ne školská, týkající se problematiky obecně. Postupovala a postupuje česká vláda v boji s koronavirem správně? Daří se jí situaci řešit?

To už je otázka spíše politická a osobní. Nejsem si jist, že to sem patří.

Tak jen stručně: když jsem se po potenciálním rizikovém kontaktu v září sám uvrhl do dobrovolné preventivní karantény, hledal jsem o koronaviru a opatřeních více informací. Na oficiálním zdroji ke koroně na webu ministerstva zdravotnictví byly tehdy (ještě za doby bývalé ministra Vojtěcha) od března neaktualizované údaje. Často kladené otázky obsahovaly u dotazu „Jaká jsou nyní povinná opatření?“ odpověď „Vláda na svém zasedání 18. března stanovila…“

Takže asi tak.

5) Pokud ne, kde podle Vás dělá chybu?

Politické kroky jako zadržování opatření před volbami a jiný populismus nechci hodnotit tady na tomto fóru.

Za zmínku ale stojí komunikace. Když vezmeme hlavní zásady té krizové, popírá je vláda a premiér jednu po druhé takřka všechny.

6) Jak vidíte další vývoj pandemie? Ať už obecně, tak i v oblasti vzdělávání.

Za sebe, a zde pochopitelně čistě laicky, se domnívám, že tu koronavirus s námi bude mnohem déle než si je většina ochotná připustit. Měli bychom se připravit na mnohem delší distanční výuku, že to nebude jen provizorium. V lepším případě na nějaké střídavé zavírání a otevírání škol. Přáním může být tak maximálně, aby to bylo alespoň selektivní podle semaforu v daných okresech, ne najednou celý stát. Že to tentokrát nebude na krátko tuší asi mnozí, většina lidí si ideu návratu dětí do školy k 2.11. rovnou zařadila do poličky mezi Šípkovou Růženku a Křemílka s Vochomůrkou. Teď jenom doufat, že školy dokáží přizpůsobit výuku distanční formě dlouhodobě. Velká část učitelů se stále ještě pohybuje v režimu „teď se to doma žáci naučí a jakmile se vrátí do školy, dám jim z toho písemku a oznámkuji to“.

7) Vraťme se k samotnému vzdělávání. Bude mít stávající stav, tedy nepřítomnost žáků ve školách, nějaký vliv v budoucnosti? Případně jaký?

Nejsem ekonom, takže oprávněnost monetizovaných dopadů neposoudím. Čistě historickým pohledem: po druhé světové válce, kdy byly školy zavřené v mnoha státech několik let, nastal, alespoň v té západněji orientované polovině, prudký hospodářský rozvoj, který vyvrcholil v 70. -80. letech vznikem silných sociálních států. To už bylo realizováno válečnou generací. Lidé jsou velmi flexibilní, těžko ale soudit, zda by to bylo ještě lepší a o kolik bez zavřených škol. Krize zkrátka na jiných místech vytváří příležitosti.

Co ale si nesla tehdejší generace a u té dnešní to bohužel nebude příliš jiné, jsou psychická traumata. Duševní zdraví mnoha dětí je na hraně, mnoha za hranou. Rostou deprese, úzkosti, sebepoškozování. Sem bychom neměli zapomenout napřít pozornost. Klíčové je s dětmi mluvit.

8) Stávající situace bude mít samozřejmě významný vliv na mnohá odvětví. Nás by zajímalo, zda může mít také vliv pozitivní, případně jaký?

Každá krize mobilizuje rezervy. Od velkých povodní na přelomu milénia jsme zásadním způsobem vylepšili Integrovaný záchranný systém, komunikaci se starosty, činnost krizového štábu. Nyní z toho těžíme a využíváme to v boji s epidemií.

Jiný příklad: skokově se modernizuje společnost příklonem k digitální technice – senioři 65+ začínají masivně nakupovat online, prudce se zvyšuje počet bezhotovostních transakcí v obchodech, mnoho firem si vyzkoušelo home office a signalizují, že i po konci epidemie budou práci řešit nějakým hybridním režimem a sníží počet míst ve svých kancelářích apod.

9) Pokud může být tento pozitivní vliv také v oblasti školství, pokuste se jej specifikovat.

I ve školství se nějaké „zisky“ najdou. O jarním digitálním skoku bylo napsáno už mnohé. Mnozí ředitelé v rozhovorech potvrzují, že k čemu své kantory nedokázali dostrkat i přes soustavnou snahu několik let, tam je dostala korona mávnutím proutku.

Velká část společnosti – rodičů i žáků si uvědomila, jak je škola důležitá i ve své socializační roli.

Rodiče si vyzkoušeli na sobě, jak náročná je profese učitele a myslím, že odraz v žebříčcích prestiže jednotlivých povolání ještě přijde, jakkoliv je očekávatelné, že nahoru prudce povyskočí především zdravotníci.

Jenom si přejme, aby to celé netrvalo příliš dlouho. Jakmile lidé přestanou tušit světlo na konci tunelu, zmocní se jich rezignace. Je třeba si navzájem dodávat především naděje a opřít se o vzájemnou pospolitost a ochotu pomáhat si.